Příběh studentky Aliny

Studentka Alina se tři roky intenzivně připravovala na studium v ČR. Má talent na jazyky, tak chtěla dělat anglistiku. Chodila i na moje kurzy češtiny v krajanském spolku v Simferopolu, byla jednou z nejpilnějších žaček a česky mluvila téměř plynule.

Ačkoliv s její znalosti jazyka mohla z fleku udělat přijímačky na českou univerzitu, Alina se rozhodla jít jednodušší cestou a zařídit si po internetu roční přípravný kurz českého jazyka na Karlově univerzitě. (Ostatně student prakticky nemá šanci jet do ČR udělat přijímačky, protože konzulát (mimo jiné) vyžaduje pozvání nějakého Čecha, který se zaváže poskytnutím ubytování a zaručí se za ně částkou 60.000,-. Takový „kamarád“ v Česku se shání obtížně, zvlášť člověku, který v ČR nikdy nebyl). Takže Alina byla začátkem kalendářního roku 2013 přijatá na roční přípravný kurz ČJ na UK, k čemuž obdržela potřebné dokumenty a za což zaplatila necelých 8.000 euro (ubytování na rok plus cena kurzu). Zbývalo vyřešit „jen“ vízum. O vízum zažádala Alina v březnu 2013, odpověď přišla v červnu a byla zamítavá. Proč: Na pohovoru Alina uvedla, že jde studovat na „humanitární fakultu“, obor anglistika (typická chyba ruských mluvčí – filozofická fakulta se u nich překládá jako „humanitární“, kromě toho měla na poněkud zmateném potvrzení o přijetí ke studiu napsané pouze to, že jde studovat „humanitní obor“ a to anglistiku, o fakultě tam není ani slovo). Dotaz ale vůbec nebyl na místě – studentka byla přijata na přípravný kurz, který nepořádala žádná fakulta, nýbrž Studijní středisko UK ÚJOP „Praha – Krystal“. Dotaz byl irelevantní i z toho důvodu, že studentka byla přijata pouze na přípravný kurz; obor a fakultu mohla po absolvování změnit. Nicméně úředník OAMP (odboru azylové a migraní politiky) shledal Alinino přeřeknutí důvodem pro neudělení víza, cituji: „Z předloženého písemného potvrzení vzdělávací instituce Univerzity Karlovy v Praze vyplynulo, že žadatelka je na uvedené škole přijata k účasti na jazykové a odborné přípravě k následnému studiu akreditovaného programu vysoké školy Překladatelství a tlumočnictví v termínu od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2014. Žadatelka v pohovoru však uvedla,  že bude studovat studijní obor anglický jazyk na fakultě humanitární. Správní orgán dále vlastním šetřením zjistil, že na Univerzitě Karlově existuje pouze fakulta humanitních studií a navíc žadatelkou uváděný studijní obor mezi výčtem nabízených oborů této fakulty nefiguruje. V daném případě se tedy i přes provedení pohovoru nepodařilo ověřit údaje o účelu zamýšleného pobytu žadatelky na území České Republiky.“

Nad absurdností odpovědi vzkypí krev i otrlejším čtenářům. Ve zprávě jsou zjevné nepravdy a závažné nepřesnosti. Není možné napsat, že na UK „existuje pouze fakulta humanitních studií“. Na UK existuje množství fakult, mezi nimi zaujímá nepřehlédnutelné postavení fakulta filozofická, kterou žadatelka zcela zjevně měla na mysli pod slovem „humanitární“ (protože je to tak rusky, viz výše). Za druhé každý školák ví, že anglistika se učí právě tam. Na MV to nejen nevědí, ale nejsou to schopni zjistit ani po dvouměsíčním šetření. To je dost hrozné. A přitom stačilo zvednout telefon a ověřit si pravost dokumentu na Karlově Univerzitě. Celé to působí dojmem, že účelem šetření nebylo zjistit jak se věci mají, ale najít důvod k zamítnutí žádosti. Alina doplatila na to, že se snažila na pohovoru mluvit česky a dopustila se přeřeknutí, kvůli kterému byla potom potměšile vláčena. Alina to má na konzulát asi 600 km (ze Simferopolu do Doněcku), na každou návštěvu se musí nahlásit měsíc předem přes internet, je jasné, že při cestě tam, je pod obrovským tlakem, protože každé opomenutí znamená návštěvu opakovat znovu osobně za měsíc, nemluvě o času na cestu - cesta trvá vlakem 10 hodin - a penězích za lístky). V takovém stresu se může stát kdekomu, že uvede nepřesný název fakulty (zejména když tuší, že to může mít fatální následky).

Alina se odvolala jediným zákonným způsobem, tedy písemně. Problém je ale ten, že odpověď na březnovou žádost přišla žadatelce v červnu. Na odvolání, které podala okamžitě, tj. v červnu, jí do září žádná odpověď nepřišla (OAMP lhůty často nedodržuje) a tak Alině její studium propadlo.

Není těžké pochopit stanovisko migrační policie které se snaží omezit počet studentů z východu. Ale nepochopím, proč neumí říct čestně a na rovinu „nezlobte se, my Vás nemůžeme pustit, protože počet žadatelů překročil únosnou míru“ (zákon jim to umožňuje!) a místo toho si hraje s žadatelem jako kočka s myší. Alina se nakonec dozvěděla, že její žádost byla zamítnuta podruhé, nedozvěděla se však proč. Fakt zamítnutí jí byl sdělen na španělském konzulátu, kde žádala o šengenské vízum do Španělska, kam chtěla na dovolenou. Sdělili jí, že má v ČR 2 zamítnuté žádosti, což snižuje její věrohodnost v očích jiných stran. Alina mi sdělila, že po třetí se odvolávat nehodlá, protože jí to může zavřít cestu do Evropy úplně. O ČR se už nemůže bavit bez slz, protože za čas, poctivé studium a peníze, které vložila do očekávaného studia v ČR obdržela jen arogantní dopis od ministerstva vnitra a zhoršenou reputaci na evropských konzulátech.

Je to ostuda.  

Škodovod

Slovo škodovod znamená v ruštině řidič škodovky. Vozy škoda jsou na Ukrajině velmi populární a ceněné. Jen v Čechohradu máme škodovodů několik.  Škodovky jsou v místních servisech poměrně známé, takže běžné úkony jako výměny části podvozku a drobné mechanické opravy nejsou problém. Horší je to s poruchou elektroniky.  Bohužel málokterý ukrajinský mechanik je ochoten přiznat, že něco neumí opravit, a i když škodovácké obvody vidí poprvé v životě, rád vám je rozebere a zase složí. Pokud při tom náhodou dojde k dočasnému odstranění problému, jste o nějakou tu stovku hřiven chudší, v opačném případě vám doporučí koupit nové auto, protože „uže vsjo lomajetsja“.

Autorizované servisy Škoda se nenachází zrovna blízko – nejbližší je je v Záporoží (140 km) a nejlepší je v Simferopolu (270 km). Být škodovodem na Ukrajině je někdy problém.

Země zaslíbená

Většina lidí na Ukrajině se učí češtinu s jediným cílem – odjet do ČR pracovat, studovat nebo obojí. Taková skupinka se našla i v melitopolském gymnáziu č. 19, které pravidelně pořádá výměny s Cyrilomětodějským gymnáziem v Brně a spolupracuje s českým učitelem, který tam vede lekce češtiny. Asi deset lidí z tohoto gymnázia se teď zuby nehty učí češtinu, aby udělalo přijímačky v češtině. Trochu se obávám o jejich osud. 

Stanovisko konzulátu je takové, že ČR má na Ukrajině poněkud přemrštěnou reputaci ráje, kde se nemusí moc pracovat a na všechno jsou peníze a žije se snadno. S tím nesouhlasím, setkávám se většinou s docela realistickými představami, že je u nás lepší školství (většinou určitě), že jsou u nás vyšší platy (minimální mzda v ČR 8000,- Kč je na Ukrajině slušný plat, pro mnoho lidí zcela nedosažitelný), že je u nás možné najít práci (relativně určitě ano, v Ukrajině pracuje legálně jen malé procento obyvatel, většina dělá nárazově nebo načerno, neodvádí daně, nezapočítává se jí nic na důchod). O tom, že u nás máme sociální a zdravotní pojištění, za které je možné dostat skutečně bezplatnou lékařskou péči, Ukrajinci vůbec netuší, protože si něco takového neumí ani představit. Na Ukrajině je oficiálně zdravotní péče bezplatná pro všechny, ale když na příslušné místo nepoložíte obálku, nebude pro vás volná postel, další obálku kladete, aby si vás všiml doktor, potom je třeba někde sehnat léky atd. Tento systém není ani tak důsledek zkaženosti nemocničního personálu jako jejich mizerných platů. Bezplatná péče na Ukrajině nefunguje, důchody jsou směšné, podpora v nezaměstnanosti neexistuje. Situace má zhoršující se tendenci, emigrace od roku 1990 představuje asi 5 miliónů.

K těmto milónům se snaží připojit i mých 10 melitopolských studentů.

Udělat přijímací testy na VŠ v češtině je určitě pro studenta dost složité, obávám se ale, že ve srovnání s úřední šikanou, která je čeká na našich migračním úřadech to bude bohužel to nejmenší.

                K tomu viz příběh studentky Aliny.

Učební materiály a plán na rok 2013/14

1. třída

Výuku plánuju od pololetí, budeme se zabývat hůlkovým písmem, které je přehlednější a pro čtení snadnější. Chci aplikovat metodu globálního čtení, která je moc pěkně rozpracovaná na stránkách http://www.globalni-cteni.cz/, kde lze najít obrovské množství pracovních listů, které je možné upravovat podle potřeby žáka. Cílem je naučit děti pomalu číst a psát jednoduchá česká slova hůlkovým písmem. Samozřejmě s hrami, kreslením a zpíváním.

2. třída

                Úspěšně procházíme učebnicí Barevná čeština, kde se děti učí číst a psát česká písmena. Výuka probíhá jednou týdně, proto nečekám víc, než že si zlepší motorické schopnosti, zvyknou si na české písmo a naučí se několik slov a několik českých písniček.

3. třída

                Některé děti už zvládají pomalé čtení latinky. S pomocí učebnice „Můj první slovník“ vytváříme minimální slovní zásobu českého jazyka. V rámci cvičení tvoří děti jednoduché věty.  Pro čtvrtou a třetí třídu vytvářím na každou hodinu nový pracovní list.

4. třída

Učí se částečně se 3. třídou, proto je program podobný s tím rozdílem, že od 4. třídy vyžaduju větší slovní zásobu, prakticky si osvojujeme časování sloves a snažím se výuku vést jen v češtině. Děti jsou výjimečně talentované a aktivní, se 4. třídou děláme kromě výuky i české divadlo.

5. třída a výš

                Od 5. třídy učím podle učebnice Čeština expres 1, kterou považuju za metodickou špičku ve výuce češtiny pro cizince. Setkala se s velkým úspěchem, děti baví vyplňovat cvičení, poslouchat dialogy, mluvit o obrázcích. Velmi populární jsou vydařené komiksy na konci každé lekce. K učebnici kromě CD a ruské přílohy k dispozici metodická příručka online, kde je množství různých pracovních listů, her, vystřihovánek a námětů na doplňující aktivity: http://www.czechstepbystep.cz/ucitele/ucitele_cestina_expres_1.html

                Učebnici zvládají děti páté třídy bez problémů a je vhodná i pro dospělé. Populární je desková hra Život v Česku, její jediná nevýhoda je, že poněkud komplikovaná pravidla je třeba vysvětlit rusky a hra trvá většinou déle než hodinu.

Chaos a řád (září 2013)

Již jsem si zvykl, že na Ukrajině jsou věci, které jsou mimo mé chápání. Například fakt, že ZŠ Novgorodkovka nemá po měsíci výuky na začátku října pevný rozvrh. Co k tomu personál vede a jak je možné, že je pro ně jednodušší každý den improvizovaně vytvářet rozvrhy než udělat nějaký – byť nedokonalý – který se bude dodržovat. Děti se dozvídají rozvrh na příští den jeden – den předem – ze školní nástěnky.

Naštěstí se ze poměrně brzy ustavil rozvrh alespoň pro první stupeň (1-4. třída), který je před rozvrhovým uragánem chráněn třídním učitelem. První stupeň učím přímo ve škole, protože pro děti je to pohodlnější a já se tím lépe integruji do rozvrhu školy (jinými slovy učitelé se mnou musí počítat a nemůžou mi rozbít rozvrh tím, že mi pošlou děti na hodinu o půl hodiny dřív nebo později, což se bohužel loni stávalo dost často). Ve školní budově je – sice relativní, ale přece jen – řád.

Druhý stupeň chodí vždy od 15:00, což je dostatečně pozdě na to, aby se výuka nekryla s rozvrhem ZŠ, ať je jakýkoliv. Výuka odpoledne má i výhodu v tom, že přijdou jen ti, co mají opravdu zájem a přijdou v lepší kondici než bezprostředně po škole po 6 hodinách výuky. Nevýhoda je, že počet těch, „co mají opravdu zájem“ není nijak závratně vysoký.

Letní tábory červenec 2013

V období července 2013 proběhly týdenní příměstské tábory v Čechohradě (3x), v Lobanove, v Bratském a v Alexandrovce. Tři tábory organizovala dobrovolnice Lucie Škarvadová. Děti chodily vždy na 3 hodiny denně, spaly a jedly doma.

1. - 5. 7. 2013 Čechohrad 2. a 3. třída.

Návštěvnost kolem 8 dětí, děti chodily pravidelně, program navazoval na pravidelnou školní výuku, děti ocenily zejména gramatická cvičení (to není vtip, to je výsledek perfektní práce jejich třídní učitelky paní Švihlové) a tradičně všechno, co se dělá rukama, tj. kreslení, stříhání a lepení. Venku jsme nemohli být víc než půl hodiny, protože bylo kolem 35 stupňů a jasno. Děti měly hned žízeň a hrozil úpal. Na konec tábora přijeli couchsurfeři z Kanady, kteří se zapojili lekcí kreslení (téma: bobr).

14.-18. 7. 2013 Alexandrovka

Tábor vedla dobrovolnice Lucie, chodilo pravidelně 6-8 dětí, večer se pracovalo s dospělými. Alexandrovka se mezi místními českými spolky vyděluje vysokou mírou organizovanosti. Všechny matky jsou spolu v těsném kontaktu, takže není problém se s nimi domluvit. Obě skupiny (matky i děti) se schází pravidelně v místním klubu důchodců, kde vyrábí krásné suvenýry z přírodních materiálů. Na konci zorganizovala předsedkyně Káťa Hlavatá společenský večer, na kterém vystoupili děti (i dospělí) z Bratskeho i Alexandrovky. Diváky jsme rekrutovali z domu důchodců. Na akci se podávala rozmanitá česká kuchyně (ovocné knedlíky, palačinky...). Akci korunovalo vystoupení výborného místního souboru Studánka. Akce proběhla k všeobecné spokojenosti, spolek v Alexandrovce se se ukázal jako jediný z místních spolků schopný dobrovolníka důstojně zaměstnat a integrovat ho do komunity. Ostatní bohužel pohořeli, viz níže.

14.-18. 7. Bratske

Vesnice, která vyvolává depresi i v létě. Nedostatek vody, kulturní dům v otřesném stavu, alkoholici na ulici i dopoledne a vysoké procento opuštěných chátrajících domů. Voda teče jen 4 hodiny denně a kromě toho, že není pitná, je ještě slaná. Kvalitní voda neteče od té doby, co na vesnici někdo zničil a odvezl do sběru měděnou vodní věž, která stála na kvalitním vrtu. Současná stojí na vrtu slabém a starém a pitná voda se dováží z 20 km vzdálené Alexandrovky. Na vesnici se díky vytrvalé aktivitě paní předsedkyně Světlany buduje české centrum. Jedná se o domek v současnosti nejstarší žijící bratské Češky paní Kratofilové, která místní říkají „baba Lusja“. Domek potřebuje vyměnit podlahu (propadá se, není problém si zlomit nohu) a okna. Dotace 20.000 Kč od české strany na to pravděpodobně nebude stačit. V domku je pěkná komůrka pro učitele a jedna menší společenská místnost. Paní předsedkyně si mé návštěvy vážila a neustále mě rozmazlovala dodávkou snídaní a teplých obědů (ze kterých jsem se i navečeřel), takže jsem prakticky nepotřeboval vařit. K domku patří zahrada, na které jsme se ale s dětmi moc nepohybovali, protože tam nebyl stín.

Obsahem tábora byly hlavně hry a nějaká ta česká kultura (písničky, povídání o geografii atd.). Jsem-li v Bratském jeden týden v roce, nemá smysl tu učit jazyk, omezil jsem se na hraní s písmeny, aby děti uměly trochu číst. Chodilo 5-7 dětí, bohužel ne moc pravidelně, tj. střídaly se.  Jen tak tak jsme nazkoušeli 2 písničky na vystoupení. Dětí, které mají opravdu zájem je asi 5, bohužel jsou hodně zaměstnané doma a rodiče je ne vždy na tábor pustí.

Přestože nemůže být řeči o výuce jazyka v Bratském, je to vesnice, na kterou by bylo třeba se zaměřit. Potřebuje humanitární pomoc, zdravější volnočasové vyžití pro děti  a důstojný kulturní dům. Na vesnici žijí Češi hovořící rusky a přežívají velice obtížně a často ne zcela důstojně.

14. - 17. 7. Čechohrad 4. a 5. třída

Tábor proběhl s pravidelnou účastí asi 8-mi dětí, výuka byla mnohem intenzivnějí než během roku, protože starší děti nemají zpravidla po škole zájem se ještě něco učit. Na táboře jsme si výuku odbyli první hodinu a potom jsme hráli hry. Jak se ukázalo, tímto táborem jsme  potřebu Čechohradu v letní činnosti nasytili.

15. - 19. 7. Lobanove

Tábor vedla dobrovolnice Lucie. Na tomto táboře bohužel Lobanove, kde je komunita srovnatelná s Čechohradem, fatálně selhalo. Ačkoliv jsme akci avizovali několik týdnů dopředu, až první den se přišlo na to, že většina dětí je na dovolených a na tábor dorazili 3 děti, až poslední den počet stoupl na 5. Pro dobrovolnici byl takový nezájem velkým zklamáním a zkazil celkový dojem z pobytu. Težko říct, jestli jsou na vině rodiče, kteří předsedkyni neřekli, že jejich dítě nebude chodit, nebo předsedkyně, která se na to nezeptala, nicméně po této zkušenosti se neodvážím dobrovolníka do Lobanova poslat.

22. – 27. 7. Čechohrad – všechny třídy

Tábor vedla dobrovolnice Lucie, účast byla značně nepravidelná, sestava se výrazně měnila, což dost komplikovalo program. Chodilo 5-8 dětí, poslední den prý nepřišel nikdo.

Poslední akce ukázala to, že Čechohrad nemá kapacitu pro víc akcí tohoto typu. Jinými slovy jsou rozmazlení a o prázdninách pro ně nemá smysl dělat víc než jednu. A měl by jí vést učitel, na kterého jsou zvyklí. Na druhou stranu děti na takové akci pracují mnohem lépe než ve škole. Do Lobanova má smysl jezdit, ale je třeba počítat s nevyzpytatelnou návštěvnosti, v organizaci to skřípe. Alexandrovka naopak ukázala, že by „uživila“ dobrovolníka třeba na měsíc (výuka dopoledne děti + večer dospělí, kulturní akce, neformální setkání v klubu důchodců,...). Bratské potřebuje podporu nejvíc ze všech, ale bohužel jinou než nabízí náš program podpory krajanů.

Pedfak Melitopol

Pedfak je zkratka pro pedagogickou fakultu, která je jedinou humanitně zaměřenou institucí v Melitopolu. 16. 5. tam proběhla přednáška na téma subverze a disent v literatuře na příkladu J. Topola a D. Maslowské. Přednášku jsem sestavil jako kompilaci z látky, kterou jsem prošel na podobném semináři v Berlíně. Studenti se poprvé seznámili se jmény jako T. W. Adorno a R. Barthes, nicméně v tak krátké časové dotaci jsem nebyl schopen jejich teorii uspokojivě použít na příkladech z literatury. Ve druhé části přednášky jsem se snažil pracovat se samotnými texty. Profesorku Valentinu Zotovu zaujala zejména kontroverzní Topolova hra Cesta do Bugulmy, z níž jsem pro studenty přeložil několik úryvků. Zjistil jsem, že postmoderna teď na Ukrajině v akademických kruzích letí podobně jako u nás (ne-li víc). Byl jsem dotazován, co si myslím, že přijde po postmoderně. Prezentovat Topola nebyl dobrý nápad, protože podobnou literaturou jsou na Ukrajině patrně přesyceni. Paní Zotova se zabývá hledáním shodných bodů mezi ukrajinskou a jakoukoliv jinou literaturou. Jedna kolegyně mě řekla, že má pocit, že úkolem (melitopolské) literární vědy je držet pozice a nevyčnívat, tj, místo toho, aby se zabývali originalitou ukrajinské literatury, snaží se dokazovat, že není ani o fous horší, než německá nebo třeba česká.

Příště bych se rád zabýval se autory klasičtějšími, typu Ryšavý, Balabán nebo Kratochvil.

Publikum v pedfaku bylo velmi příjemné, ale bohužel málo komunikativní, dotazy měla téměř výhradně paní Zotova (i u nás tomu často není jinak). Kontakt se zahraničním odborníkem je pro univerzitu výhodný a dobře se vykazuje, takže v přednáškách budeme pokračovat. Doufám, že od příštího roku budu mít možnost vést na univerzitě taky nějaký kurz češtiny.

Závěrečná besídka 21. 5. 2013

Akce byla zamýšlená původně jako posílení kontaktu s rodiči. Přišlo jich k mému překvapení asi deset (dětí bylo 30), takže jsem posílil kontakt zejména s těmi, se kterými to nebylo úplně nutné. Akce byla dobrá především pro děti samotné. Čechohradské děti jsou tvůrčí a řády vystupují. Tady ještě byli přítomní dokumentaristé, kteří celou akci točili. S druhou a třetí třídou jsme předvedli rozcvičku, mazurku, písničku o Krtkovi a – nejúspěšnější – zdramatizovanou surrealistickou písničku Jaromíra Nohavici o kozlovi, kterého by přejel vlak, kdyby nevykašlal rudé tričko. 4., 5., a 6. třídy zazpívaly dvě písničky a akci korunoval krojovaný soubor Hvězdičky. Potom se opékaly špekáčky, přičemž jsem zjistil, že mým úkolem bude i naučit je opékat a nerozhazovat okolo sebe (případně do ohně) různé plasty.

Květnové koncertní šílenství

Na přelom dubna a května vypadly hned tři koncerty. První byl 30.4. při příležitosti toho, že přijel nějaký zasloužilý umělec s velkými brýlemi, který měl patrně dost velký vliv tok financí do místní kulturní sféry. Půlka Čechohradu tedy navlékla kroje, spustila hudební doprovod a zpívala a zpívala a tančila a tančila. Kromě obrýleného experta a několika rodičů v sále nikdo nebyl, program trval (jako obvykle) hodinu a půl.

Další akce byla 6. 5. a byly to místní „mezikonfesní" velikonoce. V praxi tam byli výhradně katolíci, uniaté, evangelíci a různé protestantské církve. Pravoslavní na to tak trochu hodili bobek, a to i přesto, že akce probíhala dva měsíce po katolických velikonocích – právě v den pravoslavné paschy. Do akce nás postrčila čechohradská rodačka, paní Valentina Firstová, a my jsme se s lehkým brbláním podvolili. Patrně díky mému vlažnému vztahu k víře jsem si ani za dva týdny „za Boha“ nemohl osvojit text modlitby "Christos vaskres", zachránil mě tahák. Děti odrecitovaly pár básniček, jejichž smysl jim byl utajen, protože to měly s vírou podobně jako já, a zatancovaly polku. Až na extatické děkovačky Kristu Pánu od některých interpretů, byla akce vcelku pěkná a dětem se líbila. Kromě koncertu tam byly různé stánky s dílnami, byl i taneční workshop. Na akci se Čechohrad opět předvedl ve své krojovací mánii, každý měl kroj svého ansámblu (Čechohradská hudba, taneční kroužek, soubor Hvězdičky), takže to vypadalo, že máme každý doma 4 kroje, které si převlékáme podle toho jestli jdeme na pastvu, do školy nebo koncert. Mezi moderně (=sexuálně) vyšňořenými melitopolskými školačkami a školáky jsme působili jako ztělesnění vesnickosti.

Posledním v sérii koncertů byl koncert k 9. květnu (kdy rusové slaví vítězství nad fašizmem a tak trochu i zábor východní a střední Evropy). Koncert byl z nějakého důvodu už 8. května. Ani jsem se na děti nezlobil, když mi příští týden nepřišly na češtinu. Sám jsem toho měl dost.

Alexandrovka 2. 5. 2013

Během tábora v Lobanově jsme ve volném odpoledni zajeli do Alexandrovky. Předsedkyně Jekatěrina nás vřele přivítala a pohostila. Sebrala kvůli nám čtyřčlenný soubor babiček „Studánka“, který za doprovodu bajanisty z Bratského zazpíval několik písniček. Vícehlasně a výborně. Lepší přednes jsem zatím od krajanů v Ukrajině neslyšel. Češka z nich nebyla ani jedna, jsou to "jenom" ženy Čechů, o to víc je jejich láska k české kultuře obdivuhodná. Etnických Čechů je v Alexandrovce už jen desítky, nicméně české centrum působí dojmem kulturní oázy a místem, kde se lidé schází spontánně a rádi. Centrum bylo plné krásných rukodělných výrobků, kterými náš štědře podarovali. Zvláštním tématem je místní monumentální kostel, který se momentálně pokouší české centrum zachránit ve spolupráci s pravoslavnou církví. Ta slíbila kostel rekonstruovat s tím, že zachová původní architekturu, když bude moct používat pro pravoslavný ritus. To koneckonců nikomu nevadí, protože z místních Čechů zůstalo katolíky jen kolem deseti lidí.

                Kuriozitou je, že se na místní škole vyučuje kromě tatarštiny i estonština. Vedlejší vesnice Krasnodarka je totiž částečně estonská. Nedaleko je vesnice Novoestonovka.

video s nahrávkou písničky v podání souboru Studánka: 

http://uloz.to/xRbUN1Nf/studanka-alexandrovka-avi

Lobanove 2. - 4. 5. 2013

Při druhé návštěvě Lobanove bylo už teplo, takže jsme program přesunuli do českého centra, kde jsme i bydleli. Díky flexibilitě dětí a spolehlivé práci paní Procházkové se akce zorganizovala během dvou dnů. Začátek jsme stanovili na desátou hodinu, což neukázalo jako optimální, protože některé děti na nás číhaly před centrem už téměř od devíti a nedaly nám se v soukromí připravit. Lobanovské centrum je pro výuku skvělé. V budově je ping-pongový stůl, nedaleko je školní hřiště, třída je pěkná a vybavená vším, co si můžeme přát. Jenom Monopoly jsme museli přivézt, stejně jako jinou neméně úspěšnou hru Život v Česku.

                Denní program byl podobný jako posledně. Hodina jazyka, hodina na hřišti, potom deskové hry. Moc se mi nedařilo s dětmi zpívat, asi proto, že jsem byl zvyklý na pěvecké talenty z Čechohradu, kterým jednou předzpívám melodii a dál už zpívají sami. Využil jsem toho, že nás doprovázeli naši známí z Prahy a nechal jsem děti ať o nich zjistí co nejvíc informací a přednesou je v češtině. V dalších lekcích jsme se učili psát dopis, nějaké fráze o sobě, přičemž děti odpovídaly na dopisy Čechohradských dětí.

                V Českém centru prakticky není voda (prakticky už tam není ani koupelna), studna je zničená, ze stropu se pořád sype suť, což v noci působí strašidelně. Dětí přišlo víc než 15. V průměru jich bylo 13 denně se vzrůstající tendencí. Zjevně se jim lekce líbí a zvou kamarády. Na cvičení ze slovní zásoby a gramatiky reagují pozitivně, plní je. Jediná potíž je jen s místními slečnami ze 7. třídy. Chodí do třídy oblečené-neoblečené a pak si stěžují, že je jim zima a chtějí ven, zaujmout je výukou se mi moc nedaří. S výjimkou tohoto jsou dojmy opět silně pozitivní.

Výuka v Simferopolu 22., 23., 24., 30. a 31. března 2012

                Výuka proběhla před a po táboře v Lobanove. Vyskytly se problémy s ubytováním. Jelikož jezdím se ženou, tak není úplně snadné pro nás něco sehnat a platit za dva lidi v hotelu je dost drahé, zejména v Simferopolu. Našli jsme si tedy ubytování přes couchsurfing. Na druhý víkend nám paní Savina našla ubytování u jedné vzdálené příbuzné jednoho krajana. Byla to svobodná matka s dítětem, které měla zjevně jiné starosti než ubytovávat učitele jazyka, který ji nezajímá. Ačkoliv byla velmi pohostinná, byla nám jasné, že v bytě jsme navíc. Tak jsme jí dali 100 UAH za noc a rozloučili se. Tento způsob ubytování nám připadal invazivní, od té doby se na paní Savinu ohledně ubytování neobracím.

                První den výuky proběhl v českém centru, který sídlí v prvním patře budovy východního autobusového nádraží. Centrum je malé, nicméně pro výuku dostatečné a útulné. Další dny výuky probíhala v budově knihovny v centru, kterou patrně spolek pronajímal. Knihovna je velmi moderní a reprezentativní a lépe dostupná, přesto bych osobně preferoval české centrum z toho důvodu, že do knihovny bylo potřeba všechno dovézt. To by  bylo bez auta nerealizovatelné.

                Cesta do Simferopolu mě stála jedno zničené kolo a jeden nepříjemný zážitek s policií, která se mě zastavila po cestě do divadla. Jelikož se můj pas nachází díky ukrajinskému úřednickému bordelu již druhý měsíc na ukrajinském ministerstvu zahraničí, pohybuju se na Ukrajině prakticky bez platného dokladu. Kopie pasu s potvrzením českého konzulátu policistu nijak nedojala. Mohl jsem si vybrat buď strávit večer na migračním oddělení, kde by si milostivě potvrdili, že mluvím pravdu, nebo policistu uplatit a stihnout divadlo. Zvolil jsem druhou možnost.

                Věkový rozptyl účastníků kurzů v Simferopolu je od deseti do sedmdesáti, přičemž je třeba přiznat, že nejmladší účastníci Uljana a Saša byli lepší než leckteří dospělí. Studenti byli většinou nadšení, připravovali se, komunikovali. Můj pokus rozdělit je na začátečníky a pokročilé ztroskotal na tom, že všichni chtěli stejně chodit na všechno, čímž trpěli hlavně pokročilí. Ve skupině se vyskytli dva velmi schopní studenti – Alina a Saša, kteří prakticky mluvili česky a myslím, že po nějakém tom semestru v Česku by z nich byli dobří učitelé.

                Výuka probíhá pravidelně pod vedením sympatické učitelky Oksany Šuryginy, takže moje nepravidelné návštěvy padají na vcelku úrodnou půdu. Účastníkům se líbilo všechno, co jsem připravil, jinými slovy atmosféra byla pozitivní, zpětná vazba nulová.

                V Simferopolu je vynikající ruské divadlo, které nás ani napodruhé nezklamalo. Jako nejekonomičtější varianta návštěvy Simferopolu se mi jeví cestovat vlakem na otočku. Zpátky lze jet v noci, vlak jede 6 hodin, po cestě se trochu vyspíme a nebudeme muset ani řešit ubytování ani riskovat poškození auta.

Příměstský tábor v Lobanove 25.-29. 3. 2013

                Poslední týden v březnu se na Ukrajině neučilo, odjel jsem tedy z Čechohradu do Lobanove, kde jsem se mohl pět dní intenzivně věnovat dětem. Moje představa byla 10-20 dětí, které chodí pravidelně a hrají etapovou hru. Setkání probíhala ve škole (v českém centru se netopí) od devíti hodin do jedné, pondělí až pátek. Ačkoliv byly prázdniny, některé děti odjížděly na sportovní soutěže a hudební události.

                Denní program: byl 1 hodina výuky jazyka, jedna hodina her, (alespoň částečně v češtině) a jedna hodina nějakých jiných aktivit (zpěv, kreslení). Téma etapové hry – fiktivní výlet do Česka – jsem nezvolil šťastně, protože děti krajanů do Česka chtějí opravdu jet, nikoliv si na to hrát (na rozdíl od ruských dětí, se kterými jsem předloni podobnou hru provedl velmi úspěšně). Samotná etapová hra se ukazovala jako vcelku nepotřebná, děti jí nechápaly ani jako motivaci. Ráno byly děti poměrně svěží a ochotné vstřebat nějakou tu slovní zásobu, dovolil jsem si i skloňovat sloveso být. Další program se odbýval převážně v ruštině. Setkání se končila kolektivním hraním deskové hry monopoly, což je hit i v Čechohradu. Hrajeme jí tak, že bankéř mluví česky a jinému jazyku nerozumí.

                Dětí bylo celkem 13, průměrně jich však chodilo 10. Část z nich se k výuce stavěla zodpovědně, vedly si pečlivě sešit a snažily se komunikovat v češtině. Když srovnám efekt výuky po škole odpoledne s příměstským táborem, je poslední mnohem efektivnější. Po škole jsou děti utahané, učit se nechtějí, na hry je málo času. Jinak je tomu na táboře, kam přijdou ráno děti svěží a po hodině češtiny si je můžu získat hrami, takže odchází spokojené.

                Bydlel jsem u paní předsedkyně Ludmily Procházkové. Spolupráce s ní je perfektní, vyšla mi vstříc ve všem, co bylo potřeba. Ředitel školy nás také podpořil, poskytl i tělocvičnu. Ačkoliv jsem tábor ohlásil jen týden předem, nebyl problém se s dětmi domluvit (to je typické i pro jiné české vesnice v okolí). Výuka češtiny je v Lobanove (bohužel) událost, kterou si děti nechtějí nechat ujít a jsou za ní vděčné, takže je návštěva pro učitele příjemný zážitek.

Na této návštěvě jsme napsaly první dopisy pro čechohradské děti. Doufáme, že spolu budou takto děti komunikovat a bude je to motivovat se navzájem navštěvovat.

                Smutné je sledovat zánik českého centra v Lobanove. Budova má krásné, zrekonstruované místnosti, na které pomalu padá strop poškozený posledním tornádem. Ze stropu pořád padá omítka takovou rychlostí, že je možné to pozorovat.

Podrobný opis situace výuky češtiny u žáků ZŠ ke dni 14.3.2013

Nadšení pro češtinu na ZŠ Novgorodkovka klesá přímo úměrně s věkem.

8.-11. třída
2-3 žáci si se přijdou jednou za týden podívat na některý z kurzů, většinou ne na ten, na který je zvu. Pokrok žádný.
7. třída 
2 žáci chodí pravidelně, ostatní chodí, kdy se jim zachce (což bývá 1-2x za 2 týdny). Systematická práce je nemožná. Chodí 2-5 žáků.
6.třída
Jádro tvoří 3 žáci, se kterými jakž takž postupuju. Ostatní chodí nepravidelně a výuku přibržďují. Průměr je 5 žáků na lekci.
5. třída
Chodí pravidelně skupinka asi 5-ti žáků. Z nich jedna žačka neumí abecedu, což je dost průšvih. Ale chce chodit a dokonce slíbila, že přijde na doučování. Občas se přijdou podívat ještě další 2 (až 3) jedinci. Vzhledem k tomu, že třída pracuje, předpokládám, že nechodiči brzo odpadnou, protože nebudou vědět, o co na hodinách běží. Výuku komplikují silné animozity mezi dětmi.
4.třída
Zcela kompaktní bezproblémová a schopná skupinka 5 dětí. Když nepřijdou, tak komplet (buď jim předtím něco odpadne a neobtěžují se počkat, až doučím třídu před nimi, nebo mají nějakou akci v některém z kroužků.)
3. třída
Chodí téměř kompletní, mají velký zájem i nadšení, občas dokonce respektují učitele, jsou nebývale aktivní, přetlak energie lze usměrnit směrem k výuce. Učí se psát a základní slovní zásobu.
2. třída
Chodí pravidelně 4 děti, z organizačních důvodů spojeno se 3. třídou, což není vyhovující, ale situace nemá rozvrhově jiné řešení. Učí se psát.

Největší pokroky vykazuje momentálně 4. třída, dokonce se zajímají o obsah textů písniček, které znají nazpaměť.
Slovní zásoba u všech dětí je momentálně tak slabá, že neumožňuje ani primitivní jazykovou hru. (Nejsou schopni např. samostatně odříkat alespoň 10 slov, kde je písmeno "a").
Určitě zavedu docházku (nic z ní nebude vyplývat, ale působí dojmem řádu a děti pochopí, že se po nich chce, aby chodily pravidelně). Zavedl jsem sešit, který přísně a krasopisně zaplňujeme (má to výrazně pozitivní dopad na klid a soustředěnost ve třídě, mám pocit, že to děti i dost baví).
Postupně výuku přesunu z českého centra do školy aby děti pochopily, že i moje výuka se odbývá v určitém časovém rámci a nelze přijít kdykoliv, kdy zrovna mají čas (a já učím jinou třídu).
Samozřejmě, že taky zpíváme a tancujeme, ale mám li vyjít vstříc schopným a snaživým dětem, je třeba, aby převládal dril a řád, děti samy to oceňují.

Čechohradské limity

           Často si kladu otázku jaká je šance, že se tady děti naučí česky. Vzpomněl jsem si na svoje vlastní hodiny angličtiny na základní škole – měly mizerné výsledky. Oproti formální výuce angličtiny mám ovšem dvě výhody, byť relativní:

1.) Čeština je dobrovolná, můžu se věnovat jen dětem, které mají o výuku zájem a můžu si dovolit relativně malé skupinky. Na druhou stranu se z výuky stává kroužek, absence se nepostihuje, v životě vesnického dítěte je hodně věcí, které mají před ním přednost (práce doma, případně přípravy na různé kulturní akce). Rodiče jsou k výuce češtiny bohužel spíš lhostejní a z lekcí je někdy dokonce sami odvolávají místo toho, aby je tam posílali.

2.) Čeština je gramaticky i lexikálně blízká ruštině, kterou tu mluví všichni. Je možné si rychle osvojit pasivní znalost a učit se náslechem. Bohužel je na rozdíl od angličtiny dost komplikovaná a nelze jí redukovat na „basic czech”. I pro nejzákladnější komunikaci je třeba ovládat skloňování a časování, které nepatří mezi nejjednodušší.

                V praxi to vypadá tak, že v každém ročníku jsou asi 2 až 3 děti s talentem a zájmem o český jazyk. Jejich výuku brzdí jejich vlažnější spolužáci, kteří chodí méně a učí se pomaleji. Jsem skeptický k tomu, že by se tato šedá zóna naučila česky lépe než já na ZŠ anglicky. Myslím ale, že když se mi podaří sdružit talentované a cílevědomé děti do jedné skupinky, bude výuka i výsledky vypadat úplně jinak. Problémy mohou být s tím, že ti schopní jsou zároveň tzv. „kroužkaři”, tj. navštěvují všechny možné zájmové aktivity, které Čechohrad nabízí a jsou patrně nejvytíženějšími osobami na vesnici, věřím ale, že při dobré vůli se řešení najde.

                Další specifikou Čechohradu je jeho rozlehlost. Vesnici tvoří dvě dlouhé paralelní silnice, které jsou osázeny domy v délce zhruba dvou kilometrů. Docela chápu, že děti, které jdou do školy z domu 20 minut, chtějí mít češtinu hned po výuce a hodinový prostoj mezi koncem školy a začátkem kurzu je může odradit. A to i ty cílevědomější – mají málo času. Úplná katastrofa je, když začnou ve škole odpadat hodiny. Třídy jdou automaticky po škole na češtinu bez ohledu na to, že zrovna učím třídu zcela jiné věkové kategorie a diví se, když je nechci spojit. Rozvrh, který jsem pracně domluvil a vyvěsil na dveře, funguje spíš výjimečně. Řešení vidím v užší spolupráci se školou. Předcházet kolapsům způsobeným odpadáním hodin a naopak je využívat pro suplování výukou češtiny. Druhou a třetí třídu bych nejradši učil přímo ve škole, přesun do centra je zbytečně zdržuje a dochází při něm k zbytečným ztrátám školáčků, kteří si až doma vzpomenou, že po škole chtěli na češtinu. Osvědčilo se mi také infiltrovat do jiných lekcí – navštěvuji s kytarou lekce angličtiny a zdá se, že to má pozitivní dopad na oblíbenost mých kurzů. Myslím si, že vyjít žákům vstříc rozvrhově je základní předpoklad proto, abych nemusel slevovat z náročnosti výuky a nedegradovat ji na kroužek (českého) zpěvu, her a kreslení nebo na školní družinu.

Posledním výrazným faktorem ovlivňujícím výuku češtiny je mašinerie vesnických svátků a společenských akcí. Před jejich přípravou jsou děti stoprocentně vytížené svými kroužky a protože čeština není moc mediálně ani podiově atraktivní, většinou se předoslavová drezura provádí na její úkor. Jestli to chci změnit, měl bych vymyslet reprezentativní aktivitu, která češtinu propašuje na prkna kulturního domu (která znamenají čechohradský svět) a obrátit předsváteční hysterii ve prospěch češtiny. Básničky a písničky tuto funkci zatím neplní. 

Padli za ródinu

Hned druhý den po příjezdu do Čechohradu mě čekal mocný kulturní šok. Zúčastnil jsem se výletu jedenácté třídy do Melitopolu, kde se slavilo výročí odvolání vojsk z Afghánistánu. Program začínal na ulici „Vojáků Internacionalistů“ u památníku obrněného transportéru, který byl tehdy nasazován. Potom jsme se odebrali do sálu jednoho z kulturních domů, kde jsme se přidali do levého křídla mezi ostatní školáky. Školáci byli na křídlech, uprostřed seděli ometálovaní veteráni. Program předčil moje nejhorší očekávání. Rýmovačky o hrdinství, přátelství, bratrství, odvaze, oběti a vlastenectví. Padli za „ródinu“, tedy za vlast. Nějak mi nejde dohromady, jak můžou Ukrajinci nazývat vlastí despotický Sovětský svaz, který v jejich zemi zorganizoval řízený hladomor, při němž jen v Čechohradu tehdy prý zemřelo 47 lidí (lze domnívat, že v roce 1933 byla drtivá většina čechohraďáků etničtí Češi). O tom, proč celá ta nesmyslná válka proběhla, nepadlo ani slovo, pouze nejasná zmínka o ochraně civilistů před teroristickými smečkami. Místní umělci zpívali karaoke, děti recitovaly a gratulovaly veteránům, uvaděčka (recitujíce) slzela. Zajímavý byl projev dvou veteránů, kteří se měli vyjádřit na mikrofon. Oba řekli jen tři slova, která je možné chápat dvojznačně: „My vypalňali prikaz.“  

                Když jsme po třech hodinách opustili budovu, prošel kolem pán, který naštvaně zabručel „Za co oni bojovali??“. Jeho otázka vyvolala mezi kluky z jedenáctky nesouhlasné mručení. Co si to dovoluje, mrzout jeden. A tak jsem se jich zeptal já: „A vy to víte kluci, za co oni bojovali?“ Nastala minuta ticha, delší než za padlé internacionalisty. Stas řekl nejistě: „No, za ródinu přece.“ Proti emotivnímu slovu ródina se těžko argumentuje, zlomit jeho uhrančivou moc může jenom kritické myšlení, které místní establishment úspěšně ubíjí už na základní škole. Já úplně chápu, že veteráni si zaslouží pozornost, respekt a možnost se setkávat a vzpomínat. Ale nevím, proč má být v česko-ukrajinských dětech pěstována hrdost na neúspěšnou a ekonomicky motivovanou válečnou agresi Sovětského svazu. Výchovu k demokracii si představuju jinak. 

Ten krokodýl je málo zelenej...

Jednou za rok zažije Čechohrad zvláštní událost, které se tu říká návštěva žurnalistů. Žurnalisty zajímá, jak se učí v českém centru a já jsem dostal za úkol připravit ukázkovou hodinu. Bylo to po týdnu mého působení na vesnici, děti jsem ani neznal jménem, autoritu jsem si teprv budoval, výsledky jsem pochopitelně žádné neměl. Rovněž bylo třeba zapracovat na výzdobě, stáhnul jsem si tedy obrázky českých písmenek (www.omalovanky-zde.cz) a čekal na 2. a 3. třídu, momentálně nejschopnější vybarvovače v Čechohradu. Bohužel mě zradili, místo obvyklých dvaceti kusů přišlo sedm dětí s nejasným vysvětlením, že je hodně nemocných, někteří zapomněli, že mají češtinu a někteří šli prostě na jiný kroužek. Takže ačkoliv jsme nakonec do vybarvování zapojili i vyšší ročníky, nestihli jsme gorilu. Další zrada přišla v pátek – den před akcí. Čtvrtá třída, kterou jsem delegoval jako nejschopnější a nejhodnější se dostavila na generálku ve svátečním a s ultimátem, že za 5 minut zase jdou, protože kdosi kdesi má oslavu narozenin a oni tam už hodinu (ó hrůza!) měli být, což taky nekompromisně dodrželi, takže jsem se musel spolehnout na další generálku v sobotu těsně před příchodem hostů. S lehkým rozechvěním jsem představil výsledky naší přípravy předsedkyni Světlaně Čubyr. Výsledek našeho výtvarného snažení komentovala slovy: „Ten krokodýl je málo zelenej“ podávajíc mi odfláknutého aligátora. Můj program prošel taky jen částečně. Bylo třeba ukázat něco, co vypadá hezky, profesionálně, živě a bude to atraktivní pro média. Bránil jsem se, že moje výuka takové atributy nemá a mít nemůže, protože děti zatím česky ani nerozumí, natož aby samostatně řekly větu. Světlana se smála a shovívavě mi vysvětlila, že vůbec nejde o realitu, ale jakési vzájemnou iluzi – my předstíráme, že se učíme a žurnalisté předstírají, že pracují. Všichni víme, že ani jedno není pravda, ale děláme, jako že to nevíme. V ruštině pro to existuje dokonce zvláštní slovo – „pokazucha“. Vybarvil jsem tedy gorilu i krokodýla a napsal scénář divadla na téma „učíme se v Čechohradu“. Co je to pokazucha znají děti dobře; Saša ze čtyřky mi po dvou hodinách nacvičování našeho divadélka s neskrývanou ironií sděluje: „Pane učiteli, u nás bude dneska tak nečekaný program, já jsem tak zvědavá, co bude“. Jako učitel bych si ovšem přál, aby televize jezdila častěji. Děti projevily nadlidské soustředění a disciplínu už během přípravy. Během samotné akce jsem měl před sebou 10 bezchybně naprogramovaných robotů, kteří odříkávali věty v dohodnutém pořádku, bez emocí, smíchu, zlobení a tak nepřirozeně profesionálně, že mi to bylo až trapné. Nicméně jsem byl veřejně pochválen, bylo se mnou provedeno interview a obdržel jsem několik vizitek a vřelých stisků ruky. Žurnalisté si po zdokumentování tohoto autentického výkonu čechohradských šikulů ještě vyfotili opravdickou pravnučku opravdového bratrance Antonína Dvořáka (Dvoržaka) v kroji a potom se šli s prominutím ožrat se starostou a místními řediteli kulturního a vzdělávacího provozu do místnosti k tomu určené – kanceláře českého centra. Přitom jsem se dozvěděl, že máme co do činění nejen s novináři, ale i s místními politickými špičkami (Melitopol, Záporoží), kteří se tímto způsobem seznamují se stavem dotované kultury na území jejich gubernie a utvrzují družbu na nejvyšších místech. I přes lehkou směšnost tohoto cirkusu nechci ukrajinský způsob financování zavrhovat. V tomto případě je objektivnější, než normativní systém v Česku, kde se orgány zajímají jen o počet dětí bez jakéhokoliv zájmu o kvalitu a výsledky výuky. A pokud to bude děti motivovat, s radostí s nimi připravím další scénku na téma „děláme pokroky v češtině“, je to koneckonců legrace pro všechny. 

Dokumenty o Čechohradu

V roce 2009 byl natočen brněnskou českou televizí dokument o Čechohradu, zejm. o jeho starší generaci, historii a náboženském životě.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/310298380070001-cechohrad/

Od roku 2009 máme výroční zprávy krajanských učitelů v Čechohradu
http://www.dzs.cz/index.php?a=view-project-folder&project_folder_id=517&

Vzpomínky Anastazie Chalupnikove z roku 2007

http://krajane.radio.cz/articleDetail.view?id=1075

Zprávy paní učitelky Marie z let 2006 a 2007

http://www.cartotrophy.org/tema/akce

Článek k 135. výročí založení Čechohradu z r. 2004

http://www.czsk.net/svet/clanky/svet/cechohradvyroci.html

Článek o putování čechů na krym a založení Čechohradu od Čechohradského rodáka Jana Nepraše z počátku 20. století.

http://exulant.evangnet.cz/stare/data/Nepras.pdf

Jazyková situace v Čechohradě

                Očekával jsem, že znalost jazyka na vesnici bude horší nicméně i tak bych jí nenazval uspokojivou. Zatím jsem se seznámil s věkovou skupinou školáků (2. až 11. třída) a absolventů (17 – 25 let). Potom jsem se seznámil s několika málo rodinami.

Školáci jsou na tom podle očekávání nejhůř, česky neřeknou (až na výjimky) jedinou větu, stydí se, nemají aktivní slovní zásobu. S nadšením zdraví „ahoj“ a „na shledanou“, znají několik písniček česky, ale většinou jim nerozumí. Nicméně asi třetina z nich má pozitivní vztah k češtině, na hodiny chodí ráda, líbí se jim zpívat písničky, které znají nazpaměť – patrně díky působení v kroužcích a pěveckých sborech. Nadšení pro češtinu si vysvětluji jednak působením mého předchůdce Martina Horna a jednak tím, že děti půl roku čekaly učitele. Snažím se je rozmluvit komunikací o tom co dělají rády, o věcech, které je obklopují a jazykovými hrami. Část dětí by byla schopna výuku absolvovat v češtině, většina však nerozumí. Počet žáků docházejících na češtinu je (po prvním týdnu): druhá a třetí třída dohromady cca 20, 4. třída 5, pátá třída 7, šestá asi 7, ostatní třídy celkem 5.

Absolventi jsou velmi zajímavou skupinou. Jsou aktivní v dechovce a v souboru Čechohradská hudba. Většina z nich má velmi dobrou pasivní znalost češtiny – rozumí téměř všemu, výuka v češtině není problém. Bohužel mají většinou nulovou motivaci jazyk používat – jejich rodiče mluví již převážně rusky (česky mluví jen nadšenci jako paní ředitelka Raisa Kraliček a vedoucí českého spolku Světlana Čubyr.), češtinu slyšeli od prarodičů. Předpokládám, že většina rodin, která mluvila doma česky reemigrovala do Čech (hlavním cílem reemigrace je Tachov, potom Brno). Generace absolventů má ještě k češtině vztah a někteří jsou ochotní v komunikaci se mnou přejít na češtinu (této skupině nebylo radno prozrazovat, že umím rusky).

Rodiče absolventů, blížící se důchodovému věku, používali češtinu  v komunikaci se svými rodiči. Mezi sebou se baví česky spíš výjimečně (soudím jen podle malého vzorku rodin, které jsem stihl poznat), nicméně pasivní znalost je velmi dobrá. Jejich čeština by si zasloužila průzkum. Je v ní mnoho přejatých slov, frází i gramatiky z ruštiny („mně se to nráví“ namísto „mě se to líbí“, „u něho je“ namísto „on má“ atd.). Sami svojí řeč označují jako suržik (podle mě nesprávně, protože suržik označuje směs výhradně ruského a ukrajinského jazyka).

Účastníci kurzů pro dopělé (převážně zaměstnanci místní ZŠ) se učí s jediným cílem – emigrovat do ČR, což je typické pro většinu česky mluvících obyvatel Čechohradu. Působení českého centra má silně odstředivou tendenci, lze říct, že díky masivnímu odchodu česky mluvících se zmenšuje procento lidí zajímajících se o český jazyk a kulturu. Signifikantní je situace v hudebním souboru Čechohradská hudba, kde polovina členů nerozumí textům písní, které zpívají a nemá zájem s tím něco dělat. Nicméně tradice české hudební kultury je na vesnici natolik silná, že pravděpodobně přežije i případný zánik jazyka (který se pokouším odvrátit).

Na vesnici tedy lze mluvit česky, myslím, že by bylo možné vydávat české noviny, bylo by možné pouštět vesnický rozhlas v češtině (bohužel vesnice není rozhlasem vybavena), bylo by možné hrát české divadlo. Co, jestli a jak stihnu realizovat se neodvažuji odhadnout. 

O kočkách, kovbojích a šerifech. Cesta z Prahy do Čechohradu.

Cesta z Prahy do Čechohradu je dlouhá 2200 km a mě trvala 3 dny. Z Prahy až do polského Tarnowa se jede víceméně po kvalitní dálnici, cestou se za Krakovem se projedou dvě brány (bramy), na kterých se platí 9 zlotých za průjezd, je možné platit i v eurech (dokonce to vyjde levněji). Po sjezdu z dálnice je cesta velmi pomalá, v polské slovní zásobě patrně chybí slovo infrastruktura, takže se jede výhradně obcemi a v koloně. Doporučuju se cestou Polskem najíst v restauraci, vaří dobře a levněji než v ČR i na Ukrajině. Já jsem zvolil Stary Mlyn u Orzechova. Ačkoliv jsem si objednal jen lehké jídlo  a čaj, servírka mě pohostila nějakou národní pomazánkou, kterou, jak jsem pochopil, nosí všem hostům, aby si ukrátili čekání na hlavní chod. Bohužel byla s masem, tak jsem musel krojovanou slečnu poprosit, ať to zas odnese.

                Přechod přes hranice byl nad očekávání bezproblémový. Trochu se to štosovalo u Ukrajinské strany, kde se zběžně kontroluje obsah vozidla, ale i tak jsem za 20 minut měl všechno za sebou. Podle doporučení svého přechůdce jsem nocoval v motelu v Jaworiwě (hned za druhou odbočkou na Jaworow) ubytování s parkováním stojí 120 UAH, motel je velmi pěkný a čistý, pracuje tam „ochrannik“, který hlídá auta a zajišťuje klid a pořádek v místním saloonu, tedy baru. Měl ten večer práce dost, asi kvůli mě. Mám totiž pevně zakořeněný stereotyp o divokém východě, takže se nestane abych vešel na Ukrajině do hospody a něco se tam nesemlelo. Asi za hodinu se do podniku navalilo 5 ožralých kovbojů (vzhledem k jejich nízkému věku možná spíš zatím jen honáků) mluvících nesrozumitelnou patlanicí ukrajinštiny a polštiny, kterou si objednávali panáky. Asi za pět minut se začali všichni prát takovým způsobem, že nebylo jasné kdo koho bije ani rozdělení na týmy. Servírky s hysterickým klidem bleskově přivolaly ochrannika a tomu se povedlo  celé klubko vyvalit na ulici, kde se patrně vzájemně vysílili a k jejich návratu už nedošlo. Při sbírání rozbitých střepů ze sklenic, které kovbojové zvrhli na zem, jsem se dozvěděl, že servírka Oksana má celodenní službu, tj. že pracuje od osmi ráno do osmi ráno.  Na její plat jsem se už radši neptal, při této příjemné práci vystudovala dálkové pedagogiku pro mateřské školy v Rivne a teď (marně) shání normální uplatnění. Na dotaz, jak se jí žije v Jaworowě, se jen smutně usmála.

                Druhý den jsem se po krásné nové silnici prohnal zvlněnou krajinou připomínající Česko do Lvova. Moje představa, že mě silniční navigace navede na Lvovský okruh byla mylná, takže jsem si prohlédl historické centrum i industriální předměstí a po krátkém bloudění, kdy mě cedule (směr Kyjev) navigovaly po kruhu jsem se napojil se na silnici na Ternopil. Silnice Lvov-Ternopil je projektovaná patrně pro pásová vozidla, protože veškerá jiná mají s průjezdem značné problémy. Na silnici jsou totiž díry. Rusky se jim říká „kóčky“. Nějaká ta kočka na Ukrajině, to není žádný problém, pokud se jí lze vyhnout. Aut jezdí málo, jezdí pomalu a protisměr se dodržuje jenom když od naproti nic nejede. Jenže na této silnici bylo poněkud překočkováno. Děr bylo tolik, že vyhnouti se nebylo lze a protože už tam nějaké to jaro ležely, byly dost hluboké na to, aby v nich člověk ztratil kolo. Neustálé zpomalování na 20 až 10 km v hodině a nemožnost zrychlit víc jak na 60 (aby bylo možné okamžitě dobrzdit) činí cestu dost únavnou. Po cestě jsem zastavil stopařce, které na mě mávala zdviženou rukou. V druhé měla kytku. Řekl jsem jí, že jedu do Ternopilu, a pak do Umaně, ať sedne dozadu a otevřel dveře. Ona mi zděšeně odpovídala ukrajinsky že v žádném případě. Potom jsem pochopil, že to nebyla žádná stopařka, ale že se tady – mezi kočkama, několik desítek kilometrů od civilizace – snaží prodat tu svoji kytičku. To mě nenapadlo. Hrůza, co si o mě musela myslet. A ještě větší hrůza, co si o musela myslet ona, že si myslím o ní. Radši na to nemyslet. Potom jsem takových lidí minul asi třicet. Těm už jsem nestavěl.

Za Ternopilem už byla cesta lepší, za Chmelnickým ještě lepší, ale setmělo se mi, což má pro jízdu mezi kočkama fatální důsledky. Dálkovými světly lze sice kočičí nebezpečí z dálky odhalit a vyhnout se. Pokud vám ale jede někdo v protivce, projedete tak 100 metrů bez možnosti kontrolovat povrch (jednak musíte vypnout dálkový a jednak vás protijezdec oslní). Po dvou nárazech, kdy jsem si myslel, že jsem jistojistě zlomil osu, jsem začal hledal hotel. Našel jsem ho pár kilometrů za Vinicí na mé straně silnice, velmi pěkný, vše za 150 UAH, ráno levné a sladké občerstvení (na baru je celkem slušná cukrárna).

Od Vinice až do Čechohradu se jede skvěle. Slabý provoz, koček málo, dopravu komplikují jen místní šerifové. Stojí vždy ve dvou  na „obočině“ nebo na středovém pruhu a míří na řidiče takovou pistolí, která prý měří rychlost. Vypadá to přísně. Sice na nás nemíří bouchačkama s vostrýma, nicméně jejich cíl – oloupit řidiče – se tímto nemění. Nuže dva takoví mě zastavili na odbočce z oděsské silnice na mykolaivskou.

„Pane nemáte rozsvícený světla. Ajajaj, tady jsou kamery, policejní punkt, všechno máme zaznamenaný.“

Vskutku jsem se octnul vedle policejní budovy, jakési pevnosti apačů v hluboké stepi, která mi zřetelně připoměla podobné místo z hororového pseudodokumentu o ruském pohraničí „Ščastjo majo“ (Štěstí moje). Příslušník začal otázkou, kterou už dobře znám:

„Tak co, budeme psát protokol?“

Z otázky je jasná jedna věc: Příslušník psát protokol nechce. Protože z něj má patrně prd a ztratí tím cenný čas, který může využít na odchyt dalších hříšníků. Já jsem si byl poměrně silný v kramflecích, protože jednak ve dne na Ukrajině nesvítil na silnici nikdo (proto jsem ta světla také vypnul) a jednak za to nemůže být nějaká astronomická pokuta. Proto jsem reagoval otázkou:

„Tak já doufám, že pokuta za světla není vysoká nebo ne?“

Příslušník mi nerozuměl „Budeme psát protokol?“

Řidič: „Kolik je pokuta?“

Příslušník: „255 hriveň. Budeme psát protokol?“

Řidič (myslí si, že je to na Ukrajinu hodně): „Chci vidět předpis a tabulku pokut.“

Příslušník II (zlý): „Ty vážně chceš psát protokol? Chceš do města?“

Variantu „chceš jet do města“ znám taky. Používá se u turistů pro nahnání hrůzy z toho, že jim „mentové“  zkomplikují dovču výletem někam kam to neplánovali.

Řidič: „Kolik je pokuta za mnou spáchaný přestupek?“

Příslušník II řečený zlý: „850 hriveň.“

Příslušník I řečený hodný: „Ty počkej, to není nutný, domluvíme se lidsky, že se domluvíme?“

Přílušník zlý: „Davaj polovinu i jezžaj!“

Příslušník I (vrací mi řidičák): „Poslouchej Juro, jsi Jura, že jo? My se domluvíme, viď? Uděláme to lidsky, dej co máš a jeď.“

Řidič (dělá hrdinu): „Pánové já takto nemohu.“ Vnucuji mu pas.

Příslušník I: „To mi dáš potom, hele domluvíme se.“

Vystupuju z auta. Opět mu vnucuji pas. Nechce. Zjevně to není to, co chce, abych mu vnucoval. Zavírám auto.

Příslušník I zaklepe obuškem na mojí koženou kapsu na opasku a řekne mlsně: „No, ukaž, copak tam máš?“ Trvám na tom, že chci vidět tabulku pokut. Zamykám auto a vyrážím ke stanici. Příslušník I na mě znechuceně křikne: „Jezžaj!“. Po příjezdu jsem zjistil, že na Ukrajině skutečně před několika dny zavedli povinnost svítit v zimních měsících i ve dne. Inu, na Ukrajině je třeba znát zákony.

Úvod

Tenhle blog je deníkem učitele češtiny v Čechohradu. Jeho účelem je podávat aktuální zprávy o dění na vesnici a stavu místní (české) kultury a českého jazyka.