Příběh studentky Aliny

Studentka Alina se tři roky intenzivně připravovala na studium v ČR. Má talent na jazyky, tak chtěla dělat anglistiku. Chodila i na moje kurzy češtiny v krajanském spolku v Simferopolu, byla jednou z nejpilnějších žaček a česky mluvila téměř plynule.

Ačkoliv s její znalosti jazyka mohla z fleku udělat přijímačky na českou univerzitu, Alina se rozhodla jít jednodušší cestou a zařídit si po internetu roční přípravný kurz českého jazyka na Karlově univerzitě. (Ostatně student prakticky nemá šanci jet do ČR udělat přijímačky, protože konzulát (mimo jiné) vyžaduje pozvání nějakého Čecha, který se zaváže poskytnutím ubytování a zaručí se za ně částkou 60.000,-. Takový „kamarád“ v Česku se shání obtížně, zvlášť člověku, který v ČR nikdy nebyl). Takže Alina byla začátkem kalendářního roku 2013 přijatá na roční přípravný kurz ČJ na UK, k čemuž obdržela potřebné dokumenty a za což zaplatila necelých 8.000 euro (ubytování na rok plus cena kurzu). Zbývalo vyřešit „jen“ vízum. O vízum zažádala Alina v březnu 2013, odpověď přišla v červnu a byla zamítavá. Proč: Na pohovoru Alina uvedla, že jde studovat na „humanitární fakultu“, obor anglistika (typická chyba ruských mluvčí – filozofická fakulta se u nich překládá jako „humanitární“, kromě toho měla na poněkud zmateném potvrzení o přijetí ke studiu napsané pouze to, že jde studovat „humanitní obor“ a to anglistiku, o fakultě tam není ani slovo). Dotaz ale vůbec nebyl na místě – studentka byla přijata na přípravný kurz, který nepořádala žádná fakulta, nýbrž Studijní středisko UK ÚJOP „Praha – Krystal“. Dotaz byl irelevantní i z toho důvodu, že studentka byla přijata pouze na přípravný kurz; obor a fakultu mohla po absolvování změnit. Nicméně úředník OAMP (odboru azylové a migraní politiky) shledal Alinino přeřeknutí důvodem pro neudělení víza, cituji: „Z předloženého písemného potvrzení vzdělávací instituce Univerzity Karlovy v Praze vyplynulo, že žadatelka je na uvedené škole přijata k účasti na jazykové a odborné přípravě k následnému studiu akreditovaného programu vysoké školy Překladatelství a tlumočnictví v termínu od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2014. Žadatelka v pohovoru však uvedla,  že bude studovat studijní obor anglický jazyk na fakultě humanitární. Správní orgán dále vlastním šetřením zjistil, že na Univerzitě Karlově existuje pouze fakulta humanitních studií a navíc žadatelkou uváděný studijní obor mezi výčtem nabízených oborů této fakulty nefiguruje. V daném případě se tedy i přes provedení pohovoru nepodařilo ověřit údaje o účelu zamýšleného pobytu žadatelky na území České Republiky.“

Nad absurdností odpovědi vzkypí krev i otrlejším čtenářům. Ve zprávě jsou zjevné nepravdy a závažné nepřesnosti. Není možné napsat, že na UK „existuje pouze fakulta humanitních studií“. Na UK existuje množství fakult, mezi nimi zaujímá nepřehlédnutelné postavení fakulta filozofická, kterou žadatelka zcela zjevně měla na mysli pod slovem „humanitární“ (protože je to tak rusky, viz výše). Za druhé každý školák ví, že anglistika se učí právě tam. Na MV to nejen nevědí, ale nejsou to schopni zjistit ani po dvouměsíčním šetření. To je dost hrozné. A přitom stačilo zvednout telefon a ověřit si pravost dokumentu na Karlově Univerzitě. Celé to působí dojmem, že účelem šetření nebylo zjistit jak se věci mají, ale najít důvod k zamítnutí žádosti. Alina doplatila na to, že se snažila na pohovoru mluvit česky a dopustila se přeřeknutí, kvůli kterému byla potom potměšile vláčena. Alina to má na konzulát asi 600 km (ze Simferopolu do Doněcku), na každou návštěvu se musí nahlásit měsíc předem přes internet, je jasné, že při cestě tam, je pod obrovským tlakem, protože každé opomenutí znamená návštěvu opakovat znovu osobně za měsíc, nemluvě o času na cestu - cesta trvá vlakem 10 hodin - a penězích za lístky). V takovém stresu se může stát kdekomu, že uvede nepřesný název fakulty (zejména když tuší, že to může mít fatální následky).

Alina se odvolala jediným zákonným způsobem, tedy písemně. Problém je ale ten, že odpověď na březnovou žádost přišla žadatelce v červnu. Na odvolání, které podala okamžitě, tj. v červnu, jí do září žádná odpověď nepřišla (OAMP lhůty často nedodržuje) a tak Alině její studium propadlo.

Není těžké pochopit stanovisko migrační policie které se snaží omezit počet studentů z východu. Ale nepochopím, proč neumí říct čestně a na rovinu „nezlobte se, my Vás nemůžeme pustit, protože počet žadatelů překročil únosnou míru“ (zákon jim to umožňuje!) a místo toho si hraje s žadatelem jako kočka s myší. Alina se nakonec dozvěděla, že její žádost byla zamítnuta podruhé, nedozvěděla se však proč. Fakt zamítnutí jí byl sdělen na španělském konzulátu, kde žádala o šengenské vízum do Španělska, kam chtěla na dovolenou. Sdělili jí, že má v ČR 2 zamítnuté žádosti, což snižuje její věrohodnost v očích jiných stran. Alina mi sdělila, že po třetí se odvolávat nehodlá, protože jí to může zavřít cestu do Evropy úplně. O ČR se už nemůže bavit bez slz, protože za čas, poctivé studium a peníze, které vložila do očekávaného studia v ČR obdržela jen arogantní dopis od ministerstva vnitra a zhoršenou reputaci na evropských konzulátech.

Je to ostuda.  

Škodovod

Slovo škodovod znamená v ruštině řidič škodovky. Vozy škoda jsou na Ukrajině velmi populární a ceněné. Jen v Čechohradu máme škodovodů několik.  Škodovky jsou v místních servisech poměrně známé, takže běžné úkony jako výměny části podvozku a drobné mechanické opravy nejsou problém. Horší je to s poruchou elektroniky.  Bohužel málokterý ukrajinský mechanik je ochoten přiznat, že něco neumí opravit, a i když škodovácké obvody vidí poprvé v životě, rád vám je rozebere a zase složí. Pokud při tom náhodou dojde k dočasnému odstranění problému, jste o nějakou tu stovku hřiven chudší, v opačném případě vám doporučí koupit nové auto, protože „uže vsjo lomajetsja“.

Autorizované servisy Škoda se nenachází zrovna blízko – nejbližší je je v Záporoží (140 km) a nejlepší je v Simferopolu (270 km). Být škodovodem na Ukrajině je někdy problém.

Země zaslíbená

Většina lidí na Ukrajině se učí češtinu s jediným cílem – odjet do ČR pracovat, studovat nebo obojí. Taková skupinka se našla i v melitopolském gymnáziu č. 19, které pravidelně pořádá výměny s Cyrilomětodějským gymnáziem v Brně a spolupracuje s českým učitelem, který tam vede lekce češtiny. Asi deset lidí z tohoto gymnázia se teď zuby nehty učí češtinu, aby udělalo přijímačky v češtině. Trochu se obávám o jejich osud. 

Stanovisko konzulátu je takové, že ČR má na Ukrajině poněkud přemrštěnou reputaci ráje, kde se nemusí moc pracovat a na všechno jsou peníze a žije se snadno. S tím nesouhlasím, setkávám se většinou s docela realistickými představami, že je u nás lepší školství (většinou určitě), že jsou u nás vyšší platy (minimální mzda v ČR 8000,- Kč je na Ukrajině slušný plat, pro mnoho lidí zcela nedosažitelný), že je u nás možné najít práci (relativně určitě ano, v Ukrajině pracuje legálně jen malé procento obyvatel, většina dělá nárazově nebo načerno, neodvádí daně, nezapočítává se jí nic na důchod). O tom, že u nás máme sociální a zdravotní pojištění, za které je možné dostat skutečně bezplatnou lékařskou péči, Ukrajinci vůbec netuší, protože si něco takového neumí ani představit. Na Ukrajině je oficiálně zdravotní péče bezplatná pro všechny, ale když na příslušné místo nepoložíte obálku, nebude pro vás volná postel, další obálku kladete, aby si vás všiml doktor, potom je třeba někde sehnat léky atd. Tento systém není ani tak důsledek zkaženosti nemocničního personálu jako jejich mizerných platů. Bezplatná péče na Ukrajině nefunguje, důchody jsou směšné, podpora v nezaměstnanosti neexistuje. Situace má zhoršující se tendenci, emigrace od roku 1990 představuje asi 5 miliónů.

K těmto milónům se snaží připojit i mých 10 melitopolských studentů.

Udělat přijímací testy na VŠ v češtině je určitě pro studenta dost složité, obávám se ale, že ve srovnání s úřední šikanou, která je čeká na našich migračním úřadech to bude bohužel to nejmenší.

                K tomu viz příběh studentky Aliny.

Učební materiály a plán na rok 2013/14

1. třída

Výuku plánuju od pololetí, budeme se zabývat hůlkovým písmem, které je přehlednější a pro čtení snadnější. Chci aplikovat metodu globálního čtení, která je moc pěkně rozpracovaná na stránkách http://www.globalni-cteni.cz/, kde lze najít obrovské množství pracovních listů, které je možné upravovat podle potřeby žáka. Cílem je naučit děti pomalu číst a psát jednoduchá česká slova hůlkovým písmem. Samozřejmě s hrami, kreslením a zpíváním.

2. třída

                Úspěšně procházíme učebnicí Barevná čeština, kde se děti učí číst a psát česká písmena. Výuka probíhá jednou týdně, proto nečekám víc, než že si zlepší motorické schopnosti, zvyknou si na české písmo a naučí se několik slov a několik českých písniček.

3. třída

                Některé děti už zvládají pomalé čtení latinky. S pomocí učebnice „Můj první slovník“ vytváříme minimální slovní zásobu českého jazyka. V rámci cvičení tvoří děti jednoduché věty.  Pro čtvrtou a třetí třídu vytvářím na každou hodinu nový pracovní list.

4. třída

Učí se částečně se 3. třídou, proto je program podobný s tím rozdílem, že od 4. třídy vyžaduju větší slovní zásobu, prakticky si osvojujeme časování sloves a snažím se výuku vést jen v češtině. Děti jsou výjimečně talentované a aktivní, se 4. třídou děláme kromě výuky i české divadlo.

5. třída a výš

                Od 5. třídy učím podle učebnice Čeština expres 1, kterou považuju za metodickou špičku ve výuce češtiny pro cizince. Setkala se s velkým úspěchem, děti baví vyplňovat cvičení, poslouchat dialogy, mluvit o obrázcích. Velmi populární jsou vydařené komiksy na konci každé lekce. K učebnici kromě CD a ruské přílohy k dispozici metodická příručka online, kde je množství různých pracovních listů, her, vystřihovánek a námětů na doplňující aktivity: http://www.czechstepbystep.cz/ucitele/ucitele_cestina_expres_1.html

                Učebnici zvládají děti páté třídy bez problémů a je vhodná i pro dospělé. Populární je desková hra Život v Česku, její jediná nevýhoda je, že poněkud komplikovaná pravidla je třeba vysvětlit rusky a hra trvá většinou déle než hodinu.

Chaos a řád (září 2013)

Již jsem si zvykl, že na Ukrajině jsou věci, které jsou mimo mé chápání. Například fakt, že ZŠ Novgorodkovka nemá po měsíci výuky na začátku října pevný rozvrh. Co k tomu personál vede a jak je možné, že je pro ně jednodušší každý den improvizovaně vytvářet rozvrhy než udělat nějaký – byť nedokonalý – který se bude dodržovat. Děti se dozvídají rozvrh na příští den jeden – den předem – ze školní nástěnky.

Naštěstí se ze poměrně brzy ustavil rozvrh alespoň pro první stupeň (1-4. třída), který je před rozvrhovým uragánem chráněn třídním učitelem. První stupeň učím přímo ve škole, protože pro děti je to pohodlnější a já se tím lépe integruji do rozvrhu školy (jinými slovy učitelé se mnou musí počítat a nemůžou mi rozbít rozvrh tím, že mi pošlou děti na hodinu o půl hodiny dřív nebo později, což se bohužel loni stávalo dost často). Ve školní budově je – sice relativní, ale přece jen – řád.

Druhý stupeň chodí vždy od 15:00, což je dostatečně pozdě na to, aby se výuka nekryla s rozvrhem ZŠ, ať je jakýkoliv. Výuka odpoledne má i výhodu v tom, že přijdou jen ti, co mají opravdu zájem a přijdou v lepší kondici než bezprostředně po škole po 6 hodinách výuky. Nevýhoda je, že počet těch, „co mají opravdu zájem“ není nijak závratně vysoký.

Letní tábory červenec 2013

V období července 2013 proběhly týdenní příměstské tábory v Čechohradě (3x), v Lobanove, v Bratském a v Alexandrovce. Tři tábory organizovala dobrovolnice Lucie Škarvadová. Děti chodily vždy na 3 hodiny denně, spaly a jedly doma.

1. - 5. 7. 2013 Čechohrad 2. a 3. třída.

Návštěvnost kolem 8 dětí, děti chodily pravidelně, program navazoval na pravidelnou školní výuku, děti ocenily zejména gramatická cvičení (to není vtip, to je výsledek perfektní práce jejich třídní učitelky paní Švihlové) a tradičně všechno, co se dělá rukama, tj. kreslení, stříhání a lepení. Venku jsme nemohli být víc než půl hodiny, protože bylo kolem 35 stupňů a jasno. Děti měly hned žízeň a hrozil úpal. Na konec tábora přijeli couchsurfeři z Kanady, kteří se zapojili lekcí kreslení (téma: bobr).

14.-18. 7. 2013 Alexandrovka

Tábor vedla dobrovolnice Lucie, chodilo pravidelně 6-8 dětí, večer se pracovalo s dospělými. Alexandrovka se mezi místními českými spolky vyděluje vysokou mírou organizovanosti. Všechny matky jsou spolu v těsném kontaktu, takže není problém se s nimi domluvit. Obě skupiny (matky i děti) se schází pravidelně v místním klubu důchodců, kde vyrábí krásné suvenýry z přírodních materiálů. Na konci zorganizovala předsedkyně Káťa Hlavatá společenský večer, na kterém vystoupili děti (i dospělí) z Bratskeho i Alexandrovky. Diváky jsme rekrutovali z domu důchodců. Na akci se podávala rozmanitá česká kuchyně (ovocné knedlíky, palačinky...). Akci korunovalo vystoupení výborného místního souboru Studánka. Akce proběhla k všeobecné spokojenosti, spolek v Alexandrovce se se ukázal jako jediný z místních spolků schopný dobrovolníka důstojně zaměstnat a integrovat ho do komunity. Ostatní bohužel pohořeli, viz níže.

14.-18. 7. Bratske

Vesnice, která vyvolává depresi i v létě. Nedostatek vody, kulturní dům v otřesném stavu, alkoholici na ulici i dopoledne a vysoké procento opuštěných chátrajících domů. Voda teče jen 4 hodiny denně a kromě toho, že není pitná, je ještě slaná. Kvalitní voda neteče od té doby, co na vesnici někdo zničil a odvezl do sběru měděnou vodní věž, která stála na kvalitním vrtu. Současná stojí na vrtu slabém a starém a pitná voda se dováží z 20 km vzdálené Alexandrovky. Na vesnici se díky vytrvalé aktivitě paní předsedkyně Světlany buduje české centrum. Jedná se o domek v současnosti nejstarší žijící bratské Češky paní Kratofilové, která místní říkají „baba Lusja“. Domek potřebuje vyměnit podlahu (propadá se, není problém si zlomit nohu) a okna. Dotace 20.000 Kč od české strany na to pravděpodobně nebude stačit. V domku je pěkná komůrka pro učitele a jedna menší společenská místnost. Paní předsedkyně si mé návštěvy vážila a neustále mě rozmazlovala dodávkou snídaní a teplých obědů (ze kterých jsem se i navečeřel), takže jsem prakticky nepotřeboval vařit. K domku patří zahrada, na které jsme se ale s dětmi moc nepohybovali, protože tam nebyl stín.

Obsahem tábora byly hlavně hry a nějaká ta česká kultura (písničky, povídání o geografii atd.). Jsem-li v Bratském jeden týden v roce, nemá smysl tu učit jazyk, omezil jsem se na hraní s písmeny, aby děti uměly trochu číst. Chodilo 5-7 dětí, bohužel ne moc pravidelně, tj. střídaly se.  Jen tak tak jsme nazkoušeli 2 písničky na vystoupení. Dětí, které mají opravdu zájem je asi 5, bohužel jsou hodně zaměstnané doma a rodiče je ne vždy na tábor pustí.

Přestože nemůže být řeči o výuce jazyka v Bratském, je to vesnice, na kterou by bylo třeba se zaměřit. Potřebuje humanitární pomoc, zdravější volnočasové vyžití pro děti  a důstojný kulturní dům. Na vesnici žijí Češi hovořící rusky a přežívají velice obtížně a často ne zcela důstojně.

14. - 17. 7. Čechohrad 4. a 5. třída

Tábor proběhl s pravidelnou účastí asi 8-mi dětí, výuka byla mnohem intenzivnějí než během roku, protože starší děti nemají zpravidla po škole zájem se ještě něco učit. Na táboře jsme si výuku odbyli první hodinu a potom jsme hráli hry. Jak se ukázalo, tímto táborem jsme  potřebu Čechohradu v letní činnosti nasytili.

15. - 19. 7. Lobanove

Tábor vedla dobrovolnice Lucie. Na tomto táboře bohužel Lobanove, kde je komunita srovnatelná s Čechohradem, fatálně selhalo. Ačkoliv jsme akci avizovali několik týdnů dopředu, až první den se přišlo na to, že většina dětí je na dovolených a na tábor dorazili 3 děti, až poslední den počet stoupl na 5. Pro dobrovolnici byl takový nezájem velkým zklamáním a zkazil celkový dojem z pobytu. Težko říct, jestli jsou na vině rodiče, kteří předsedkyni neřekli, že jejich dítě nebude chodit, nebo předsedkyně, která se na to nezeptala, nicméně po této zkušenosti se neodvážím dobrovolníka do Lobanova poslat.

22. – 27. 7. Čechohrad – všechny třídy

Tábor vedla dobrovolnice Lucie, účast byla značně nepravidelná, sestava se výrazně měnila, což dost komplikovalo program. Chodilo 5-8 dětí, poslední den prý nepřišel nikdo.

Poslední akce ukázala to, že Čechohrad nemá kapacitu pro víc akcí tohoto typu. Jinými slovy jsou rozmazlení a o prázdninách pro ně nemá smysl dělat víc než jednu. A měl by jí vést učitel, na kterého jsou zvyklí. Na druhou stranu děti na takové akci pracují mnohem lépe než ve škole. Do Lobanova má smysl jezdit, ale je třeba počítat s nevyzpytatelnou návštěvnosti, v organizaci to skřípe. Alexandrovka naopak ukázala, že by „uživila“ dobrovolníka třeba na měsíc (výuka dopoledne děti + večer dospělí, kulturní akce, neformální setkání v klubu důchodců,...). Bratské potřebuje podporu nejvíc ze všech, ale bohužel jinou než nabízí náš program podpory krajanů.