Čechohradské limity

           Často si kladu otázku jaká je šance, že se tady děti naučí česky. Vzpomněl jsem si na svoje vlastní hodiny angličtiny na základní škole – měly mizerné výsledky. Oproti formální výuce angličtiny mám ovšem dvě výhody, byť relativní:

1.) Čeština je dobrovolná, můžu se věnovat jen dětem, které mají o výuku zájem a můžu si dovolit relativně malé skupinky. Na druhou stranu se z výuky stává kroužek, absence se nepostihuje, v životě vesnického dítěte je hodně věcí, které mají před ním přednost (práce doma, případně přípravy na různé kulturní akce). Rodiče jsou k výuce češtiny bohužel spíš lhostejní a z lekcí je někdy dokonce sami odvolávají místo toho, aby je tam posílali.

2.) Čeština je gramaticky i lexikálně blízká ruštině, kterou tu mluví všichni. Je možné si rychle osvojit pasivní znalost a učit se náslechem. Bohužel je na rozdíl od angličtiny dost komplikovaná a nelze jí redukovat na „basic czech”. I pro nejzákladnější komunikaci je třeba ovládat skloňování a časování, které nepatří mezi nejjednodušší.

                V praxi to vypadá tak, že v každém ročníku jsou asi 2 až 3 děti s talentem a zájmem o český jazyk. Jejich výuku brzdí jejich vlažnější spolužáci, kteří chodí méně a učí se pomaleji. Jsem skeptický k tomu, že by se tato šedá zóna naučila česky lépe než já na ZŠ anglicky. Myslím ale, že když se mi podaří sdružit talentované a cílevědomé děti do jedné skupinky, bude výuka i výsledky vypadat úplně jinak. Problémy mohou být s tím, že ti schopní jsou zároveň tzv. „kroužkaři”, tj. navštěvují všechny možné zájmové aktivity, které Čechohrad nabízí a jsou patrně nejvytíženějšími osobami na vesnici, věřím ale, že při dobré vůli se řešení najde.

                Další specifikou Čechohradu je jeho rozlehlost. Vesnici tvoří dvě dlouhé paralelní silnice, které jsou osázeny domy v délce zhruba dvou kilometrů. Docela chápu, že děti, které jdou do školy z domu 20 minut, chtějí mít češtinu hned po výuce a hodinový prostoj mezi koncem školy a začátkem kurzu je může odradit. A to i ty cílevědomější – mají málo času. Úplná katastrofa je, když začnou ve škole odpadat hodiny. Třídy jdou automaticky po škole na češtinu bez ohledu na to, že zrovna učím třídu zcela jiné věkové kategorie a diví se, když je nechci spojit. Rozvrh, který jsem pracně domluvil a vyvěsil na dveře, funguje spíš výjimečně. Řešení vidím v užší spolupráci se školou. Předcházet kolapsům způsobeným odpadáním hodin a naopak je využívat pro suplování výukou češtiny. Druhou a třetí třídu bych nejradši učil přímo ve škole, přesun do centra je zbytečně zdržuje a dochází při něm k zbytečným ztrátám školáčků, kteří si až doma vzpomenou, že po škole chtěli na češtinu. Osvědčilo se mi také infiltrovat do jiných lekcí – navštěvuji s kytarou lekce angličtiny a zdá se, že to má pozitivní dopad na oblíbenost mých kurzů. Myslím si, že vyjít žákům vstříc rozvrhově je základní předpoklad proto, abych nemusel slevovat z náročnosti výuky a nedegradovat ji na kroužek (českého) zpěvu, her a kreslení nebo na školní družinu.

Posledním výrazným faktorem ovlivňujícím výuku češtiny je mašinerie vesnických svátků a společenských akcí. Před jejich přípravou jsou děti stoprocentně vytížené svými kroužky a protože čeština není moc mediálně ani podiově atraktivní, většinou se předoslavová drezura provádí na její úkor. Jestli to chci změnit, měl bych vymyslet reprezentativní aktivitu, která češtinu propašuje na prkna kulturního domu (která znamenají čechohradský svět) a obrátit předsváteční hysterii ve prospěch češtiny. Básničky a písničky tuto funkci zatím neplní.