Podrobný opis situace výuky češtiny u žáků ZŠ ke dni 14.3.2013

Nadšení pro češtinu na ZŠ Novgorodkovka klesá přímo úměrně s věkem.

8.-11. třída
2-3 žáci si se přijdou jednou za týden podívat na některý z kurzů, většinou ne na ten, na který je zvu. Pokrok žádný.
7. třída 
2 žáci chodí pravidelně, ostatní chodí, kdy se jim zachce (což bývá 1-2x za 2 týdny). Systematická práce je nemožná. Chodí 2-5 žáků.
6.třída
Jádro tvoří 3 žáci, se kterými jakž takž postupuju. Ostatní chodí nepravidelně a výuku přibržďují. Průměr je 5 žáků na lekci.
5. třída
Chodí pravidelně skupinka asi 5-ti žáků. Z nich jedna žačka neumí abecedu, což je dost průšvih. Ale chce chodit a dokonce slíbila, že přijde na doučování. Občas se přijdou podívat ještě další 2 (až 3) jedinci. Vzhledem k tomu, že třída pracuje, předpokládám, že nechodiči brzo odpadnou, protože nebudou vědět, o co na hodinách běží. Výuku komplikují silné animozity mezi dětmi.
4.třída
Zcela kompaktní bezproblémová a schopná skupinka 5 dětí. Když nepřijdou, tak komplet (buď jim předtím něco odpadne a neobtěžují se počkat, až doučím třídu před nimi, nebo mají nějakou akci v některém z kroužků.)
3. třída
Chodí téměř kompletní, mají velký zájem i nadšení, občas dokonce respektují učitele, jsou nebývale aktivní, přetlak energie lze usměrnit směrem k výuce. Učí se psát a základní slovní zásobu.
2. třída
Chodí pravidelně 4 děti, z organizačních důvodů spojeno se 3. třídou, což není vyhovující, ale situace nemá rozvrhově jiné řešení. Učí se psát.

Největší pokroky vykazuje momentálně 4. třída, dokonce se zajímají o obsah textů písniček, které znají nazpaměť.
Slovní zásoba u všech dětí je momentálně tak slabá, že neumožňuje ani primitivní jazykovou hru. (Nejsou schopni např. samostatně odříkat alespoň 10 slov, kde je písmeno "a").
Určitě zavedu docházku (nic z ní nebude vyplývat, ale působí dojmem řádu a děti pochopí, že se po nich chce, aby chodily pravidelně). Zavedl jsem sešit, který přísně a krasopisně zaplňujeme (má to výrazně pozitivní dopad na klid a soustředěnost ve třídě, mám pocit, že to děti i dost baví).
Postupně výuku přesunu z českého centra do školy aby děti pochopily, že i moje výuka se odbývá v určitém časovém rámci a nelze přijít kdykoliv, kdy zrovna mají čas (a já učím jinou třídu).
Samozřejmě, že taky zpíváme a tancujeme, ale mám li vyjít vstříc schopným a snaživým dětem, je třeba, aby převládal dril a řád, děti samy to oceňují.

Čechohradské limity

           Často si kladu otázku jaká je šance, že se tady děti naučí česky. Vzpomněl jsem si na svoje vlastní hodiny angličtiny na základní škole – měly mizerné výsledky. Oproti formální výuce angličtiny mám ovšem dvě výhody, byť relativní:

1.) Čeština je dobrovolná, můžu se věnovat jen dětem, které mají o výuku zájem a můžu si dovolit relativně malé skupinky. Na druhou stranu se z výuky stává kroužek, absence se nepostihuje, v životě vesnického dítěte je hodně věcí, které mají před ním přednost (práce doma, případně přípravy na různé kulturní akce). Rodiče jsou k výuce češtiny bohužel spíš lhostejní a z lekcí je někdy dokonce sami odvolávají místo toho, aby je tam posílali.

2.) Čeština je gramaticky i lexikálně blízká ruštině, kterou tu mluví všichni. Je možné si rychle osvojit pasivní znalost a učit se náslechem. Bohužel je na rozdíl od angličtiny dost komplikovaná a nelze jí redukovat na „basic czech”. I pro nejzákladnější komunikaci je třeba ovládat skloňování a časování, které nepatří mezi nejjednodušší.

                V praxi to vypadá tak, že v každém ročníku jsou asi 2 až 3 děti s talentem a zájmem o český jazyk. Jejich výuku brzdí jejich vlažnější spolužáci, kteří chodí méně a učí se pomaleji. Jsem skeptický k tomu, že by se tato šedá zóna naučila česky lépe než já na ZŠ anglicky. Myslím ale, že když se mi podaří sdružit talentované a cílevědomé děti do jedné skupinky, bude výuka i výsledky vypadat úplně jinak. Problémy mohou být s tím, že ti schopní jsou zároveň tzv. „kroužkaři”, tj. navštěvují všechny možné zájmové aktivity, které Čechohrad nabízí a jsou patrně nejvytíženějšími osobami na vesnici, věřím ale, že při dobré vůli se řešení najde.

                Další specifikou Čechohradu je jeho rozlehlost. Vesnici tvoří dvě dlouhé paralelní silnice, které jsou osázeny domy v délce zhruba dvou kilometrů. Docela chápu, že děti, které jdou do školy z domu 20 minut, chtějí mít češtinu hned po výuce a hodinový prostoj mezi koncem školy a začátkem kurzu je může odradit. A to i ty cílevědomější – mají málo času. Úplná katastrofa je, když začnou ve škole odpadat hodiny. Třídy jdou automaticky po škole na češtinu bez ohledu na to, že zrovna učím třídu zcela jiné věkové kategorie a diví se, když je nechci spojit. Rozvrh, který jsem pracně domluvil a vyvěsil na dveře, funguje spíš výjimečně. Řešení vidím v užší spolupráci se školou. Předcházet kolapsům způsobeným odpadáním hodin a naopak je využívat pro suplování výukou češtiny. Druhou a třetí třídu bych nejradši učil přímo ve škole, přesun do centra je zbytečně zdržuje a dochází při něm k zbytečným ztrátám školáčků, kteří si až doma vzpomenou, že po škole chtěli na češtinu. Osvědčilo se mi také infiltrovat do jiných lekcí – navštěvuji s kytarou lekce angličtiny a zdá se, že to má pozitivní dopad na oblíbenost mých kurzů. Myslím si, že vyjít žákům vstříc rozvrhově je základní předpoklad proto, abych nemusel slevovat z náročnosti výuky a nedegradovat ji na kroužek (českého) zpěvu, her a kreslení nebo na školní družinu.

Posledním výrazným faktorem ovlivňujícím výuku češtiny je mašinerie vesnických svátků a společenských akcí. Před jejich přípravou jsou děti stoprocentně vytížené svými kroužky a protože čeština není moc mediálně ani podiově atraktivní, většinou se předoslavová drezura provádí na její úkor. Jestli to chci změnit, měl bych vymyslet reprezentativní aktivitu, která češtinu propašuje na prkna kulturního domu (která znamenají čechohradský svět) a obrátit předsváteční hysterii ve prospěch češtiny. Básničky a písničky tuto funkci zatím neplní. 

Padli za ródinu

Hned druhý den po příjezdu do Čechohradu mě čekal mocný kulturní šok. Zúčastnil jsem se výletu jedenácté třídy do Melitopolu, kde se slavilo výročí odvolání vojsk z Afghánistánu. Program začínal na ulici „Vojáků Internacionalistů“ u památníku obrněného transportéru, který byl tehdy nasazován. Potom jsme se odebrali do sálu jednoho z kulturních domů, kde jsme se přidali do levého křídla mezi ostatní školáky. Školáci byli na křídlech, uprostřed seděli ometálovaní veteráni. Program předčil moje nejhorší očekávání. Rýmovačky o hrdinství, přátelství, bratrství, odvaze, oběti a vlastenectví. Padli za „ródinu“, tedy za vlast. Nějak mi nejde dohromady, jak můžou Ukrajinci nazývat vlastí despotický Sovětský svaz, který v jejich zemi zorganizoval řízený hladomor, při němž jen v Čechohradu tehdy prý zemřelo 47 lidí (lze domnívat, že v roce 1933 byla drtivá většina čechohraďáků etničtí Češi). O tom, proč celá ta nesmyslná válka proběhla, nepadlo ani slovo, pouze nejasná zmínka o ochraně civilistů před teroristickými smečkami. Místní umělci zpívali karaoke, děti recitovaly a gratulovaly veteránům, uvaděčka (recitujíce) slzela. Zajímavý byl projev dvou veteránů, kteří se měli vyjádřit na mikrofon. Oba řekli jen tři slova, která je možné chápat dvojznačně: „My vypalňali prikaz.“  

                Když jsme po třech hodinách opustili budovu, prošel kolem pán, který naštvaně zabručel „Za co oni bojovali??“. Jeho otázka vyvolala mezi kluky z jedenáctky nesouhlasné mručení. Co si to dovoluje, mrzout jeden. A tak jsem se jich zeptal já: „A vy to víte kluci, za co oni bojovali?“ Nastala minuta ticha, delší než za padlé internacionalisty. Stas řekl nejistě: „No, za ródinu přece.“ Proti emotivnímu slovu ródina se těžko argumentuje, zlomit jeho uhrančivou moc může jenom kritické myšlení, které místní establishment úspěšně ubíjí už na základní škole. Já úplně chápu, že veteráni si zaslouží pozornost, respekt a možnost se setkávat a vzpomínat. Ale nevím, proč má být v česko-ukrajinských dětech pěstována hrdost na neúspěšnou a ekonomicky motivovanou válečnou agresi Sovětského svazu. Výchovu k demokracii si představuju jinak. 

Ten krokodýl je málo zelenej...

Jednou za rok zažije Čechohrad zvláštní událost, které se tu říká návštěva žurnalistů. Žurnalisty zajímá, jak se učí v českém centru a já jsem dostal za úkol připravit ukázkovou hodinu. Bylo to po týdnu mého působení na vesnici, děti jsem ani neznal jménem, autoritu jsem si teprv budoval, výsledky jsem pochopitelně žádné neměl. Rovněž bylo třeba zapracovat na výzdobě, stáhnul jsem si tedy obrázky českých písmenek (www.omalovanky-zde.cz) a čekal na 2. a 3. třídu, momentálně nejschopnější vybarvovače v Čechohradu. Bohužel mě zradili, místo obvyklých dvaceti kusů přišlo sedm dětí s nejasným vysvětlením, že je hodně nemocných, někteří zapomněli, že mají češtinu a někteří šli prostě na jiný kroužek. Takže ačkoliv jsme nakonec do vybarvování zapojili i vyšší ročníky, nestihli jsme gorilu. Další zrada přišla v pátek – den před akcí. Čtvrtá třída, kterou jsem delegoval jako nejschopnější a nejhodnější se dostavila na generálku ve svátečním a s ultimátem, že za 5 minut zase jdou, protože kdosi kdesi má oslavu narozenin a oni tam už hodinu (ó hrůza!) měli být, což taky nekompromisně dodrželi, takže jsem se musel spolehnout na další generálku v sobotu těsně před příchodem hostů. S lehkým rozechvěním jsem představil výsledky naší přípravy předsedkyni Světlaně Čubyr. Výsledek našeho výtvarného snažení komentovala slovy: „Ten krokodýl je málo zelenej“ podávajíc mi odfláknutého aligátora. Můj program prošel taky jen částečně. Bylo třeba ukázat něco, co vypadá hezky, profesionálně, živě a bude to atraktivní pro média. Bránil jsem se, že moje výuka takové atributy nemá a mít nemůže, protože děti zatím česky ani nerozumí, natož aby samostatně řekly větu. Světlana se smála a shovívavě mi vysvětlila, že vůbec nejde o realitu, ale jakési vzájemnou iluzi – my předstíráme, že se učíme a žurnalisté předstírají, že pracují. Všichni víme, že ani jedno není pravda, ale děláme, jako že to nevíme. V ruštině pro to existuje dokonce zvláštní slovo – „pokazucha“. Vybarvil jsem tedy gorilu i krokodýla a napsal scénář divadla na téma „učíme se v Čechohradu“. Co je to pokazucha znají děti dobře; Saša ze čtyřky mi po dvou hodinách nacvičování našeho divadélka s neskrývanou ironií sděluje: „Pane učiteli, u nás bude dneska tak nečekaný program, já jsem tak zvědavá, co bude“. Jako učitel bych si ovšem přál, aby televize jezdila častěji. Děti projevily nadlidské soustředění a disciplínu už během přípravy. Během samotné akce jsem měl před sebou 10 bezchybně naprogramovaných robotů, kteří odříkávali věty v dohodnutém pořádku, bez emocí, smíchu, zlobení a tak nepřirozeně profesionálně, že mi to bylo až trapné. Nicméně jsem byl veřejně pochválen, bylo se mnou provedeno interview a obdržel jsem několik vizitek a vřelých stisků ruky. Žurnalisté si po zdokumentování tohoto autentického výkonu čechohradských šikulů ještě vyfotili opravdickou pravnučku opravdového bratrance Antonína Dvořáka (Dvoržaka) v kroji a potom se šli s prominutím ožrat se starostou a místními řediteli kulturního a vzdělávacího provozu do místnosti k tomu určené – kanceláře českého centra. Přitom jsem se dozvěděl, že máme co do činění nejen s novináři, ale i s místními politickými špičkami (Melitopol, Záporoží), kteří se tímto způsobem seznamují se stavem dotované kultury na území jejich gubernie a utvrzují družbu na nejvyšších místech. I přes lehkou směšnost tohoto cirkusu nechci ukrajinský způsob financování zavrhovat. V tomto případě je objektivnější, než normativní systém v Česku, kde se orgány zajímají jen o počet dětí bez jakéhokoliv zájmu o kvalitu a výsledky výuky. A pokud to bude děti motivovat, s radostí s nimi připravím další scénku na téma „děláme pokroky v češtině“, je to koneckonců legrace pro všechny.