Závěrečná besídka 21. 5. 2013

Akce byla zamýšlená původně jako posílení kontaktu s rodiči. Přišlo jich k mému překvapení asi deset (dětí bylo 30), takže jsem posílil kontakt zejména s těmi, se kterými to nebylo úplně nutné. Akce byla dobrá především pro děti samotné. Čechohradské děti jsou tvůrčí a řády vystupují. Tady ještě byli přítomní dokumentaristé, kteří celou akci točili. S druhou a třetí třídou jsme předvedli rozcvičku, mazurku, písničku o Krtkovi a – nejúspěšnější – zdramatizovanou surrealistickou písničku Jaromíra Nohavici o kozlovi, kterého by přejel vlak, kdyby nevykašlal rudé tričko. 4., 5., a 6. třídy zazpívaly dvě písničky a akci korunoval krojovaný soubor Hvězdičky. Potom se opékaly špekáčky, přičemž jsem zjistil, že mým úkolem bude i naučit je opékat a nerozhazovat okolo sebe (případně do ohně) různé plasty.

Květnové koncertní šílenství

Na přelom dubna a května vypadly hned tři koncerty. První byl 30.4. při příležitosti toho, že přijel nějaký zasloužilý umělec s velkými brýlemi, který měl patrně dost velký vliv tok financí do místní kulturní sféry. Půlka Čechohradu tedy navlékla kroje, spustila hudební doprovod a zpívala a zpívala a tančila a tančila. Kromě obrýleného experta a několika rodičů v sále nikdo nebyl, program trval (jako obvykle) hodinu a půl.

Další akce byla 6. 5. a byly to místní „mezikonfesní" velikonoce. V praxi tam byli výhradně katolíci, uniaté, evangelíci a různé protestantské církve. Pravoslavní na to tak trochu hodili bobek, a to i přesto, že akce probíhala dva měsíce po katolických velikonocích – právě v den pravoslavné paschy. Do akce nás postrčila čechohradská rodačka, paní Valentina Firstová, a my jsme se s lehkým brbláním podvolili. Patrně díky mému vlažnému vztahu k víře jsem si ani za dva týdny „za Boha“ nemohl osvojit text modlitby "Christos vaskres", zachránil mě tahák. Děti odrecitovaly pár básniček, jejichž smysl jim byl utajen, protože to měly s vírou podobně jako já, a zatancovaly polku. Až na extatické děkovačky Kristu Pánu od některých interpretů, byla akce vcelku pěkná a dětem se líbila. Kromě koncertu tam byly různé stánky s dílnami, byl i taneční workshop. Na akci se Čechohrad opět předvedl ve své krojovací mánii, každý měl kroj svého ansámblu (Čechohradská hudba, taneční kroužek, soubor Hvězdičky), takže to vypadalo, že máme každý doma 4 kroje, které si převlékáme podle toho jestli jdeme na pastvu, do školy nebo koncert. Mezi moderně (=sexuálně) vyšňořenými melitopolskými školačkami a školáky jsme působili jako ztělesnění vesnickosti.

Posledním v sérii koncertů byl koncert k 9. květnu (kdy rusové slaví vítězství nad fašizmem a tak trochu i zábor východní a střední Evropy). Koncert byl z nějakého důvodu už 8. května. Ani jsem se na děti nezlobil, když mi příští týden nepřišly na češtinu. Sám jsem toho měl dost.

Alexandrovka 2. 5. 2013

Během tábora v Lobanově jsme ve volném odpoledni zajeli do Alexandrovky. Předsedkyně Jekatěrina nás vřele přivítala a pohostila. Sebrala kvůli nám čtyřčlenný soubor babiček „Studánka“, který za doprovodu bajanisty z Bratského zazpíval několik písniček. Vícehlasně a výborně. Lepší přednes jsem zatím od krajanů v Ukrajině neslyšel. Češka z nich nebyla ani jedna, jsou to "jenom" ženy Čechů, o to víc je jejich láska k české kultuře obdivuhodná. Etnických Čechů je v Alexandrovce už jen desítky, nicméně české centrum působí dojmem kulturní oázy a místem, kde se lidé schází spontánně a rádi. Centrum bylo plné krásných rukodělných výrobků, kterými náš štědře podarovali. Zvláštním tématem je místní monumentální kostel, který se momentálně pokouší české centrum zachránit ve spolupráci s pravoslavnou církví. Ta slíbila kostel rekonstruovat s tím, že zachová původní architekturu, když bude moct používat pro pravoslavný ritus. To koneckonců nikomu nevadí, protože z místních Čechů zůstalo katolíky jen kolem deseti lidí.

                Kuriozitou je, že se na místní škole vyučuje kromě tatarštiny i estonština. Vedlejší vesnice Krasnodarka je totiž částečně estonská. Nedaleko je vesnice Novoestonovka.

video s nahrávkou písničky v podání souboru Studánka: 

http://uloz.to/xRbUN1Nf/studanka-alexandrovka-avi

Lobanove 2. - 4. 5. 2013

Při druhé návštěvě Lobanove bylo už teplo, takže jsme program přesunuli do českého centra, kde jsme i bydleli. Díky flexibilitě dětí a spolehlivé práci paní Procházkové se akce zorganizovala během dvou dnů. Začátek jsme stanovili na desátou hodinu, což neukázalo jako optimální, protože některé děti na nás číhaly před centrem už téměř od devíti a nedaly nám se v soukromí připravit. Lobanovské centrum je pro výuku skvělé. V budově je ping-pongový stůl, nedaleko je školní hřiště, třída je pěkná a vybavená vším, co si můžeme přát. Jenom Monopoly jsme museli přivézt, stejně jako jinou neméně úspěšnou hru Život v Česku.

                Denní program byl podobný jako posledně. Hodina jazyka, hodina na hřišti, potom deskové hry. Moc se mi nedařilo s dětmi zpívat, asi proto, že jsem byl zvyklý na pěvecké talenty z Čechohradu, kterým jednou předzpívám melodii a dál už zpívají sami. Využil jsem toho, že nás doprovázeli naši známí z Prahy a nechal jsem děti ať o nich zjistí co nejvíc informací a přednesou je v češtině. V dalších lekcích jsme se učili psát dopis, nějaké fráze o sobě, přičemž děti odpovídaly na dopisy Čechohradských dětí.

                V Českém centru prakticky není voda (prakticky už tam není ani koupelna), studna je zničená, ze stropu se pořád sype suť, což v noci působí strašidelně. Dětí přišlo víc než 15. V průměru jich bylo 13 denně se vzrůstající tendencí. Zjevně se jim lekce líbí a zvou kamarády. Na cvičení ze slovní zásoby a gramatiky reagují pozitivně, plní je. Jediná potíž je jen s místními slečnami ze 7. třídy. Chodí do třídy oblečené-neoblečené a pak si stěžují, že je jim zima a chtějí ven, zaujmout je výukou se mi moc nedaří. S výjimkou tohoto jsou dojmy opět silně pozitivní.

Výuka v Simferopolu 22., 23., 24., 30. a 31. března 2012

                Výuka proběhla před a po táboře v Lobanove. Vyskytly se problémy s ubytováním. Jelikož jezdím se ženou, tak není úplně snadné pro nás něco sehnat a platit za dva lidi v hotelu je dost drahé, zejména v Simferopolu. Našli jsme si tedy ubytování přes couchsurfing. Na druhý víkend nám paní Savina našla ubytování u jedné vzdálené příbuzné jednoho krajana. Byla to svobodná matka s dítětem, které měla zjevně jiné starosti než ubytovávat učitele jazyka, který ji nezajímá. Ačkoliv byla velmi pohostinná, byla nám jasné, že v bytě jsme navíc. Tak jsme jí dali 100 UAH za noc a rozloučili se. Tento způsob ubytování nám připadal invazivní, od té doby se na paní Savinu ohledně ubytování neobracím.

                První den výuky proběhl v českém centru, který sídlí v prvním patře budovy východního autobusového nádraží. Centrum je malé, nicméně pro výuku dostatečné a útulné. Další dny výuky probíhala v budově knihovny v centru, kterou patrně spolek pronajímal. Knihovna je velmi moderní a reprezentativní a lépe dostupná, přesto bych osobně preferoval české centrum z toho důvodu, že do knihovny bylo potřeba všechno dovézt. To by  bylo bez auta nerealizovatelné.

                Cesta do Simferopolu mě stála jedno zničené kolo a jeden nepříjemný zážitek s policií, která se mě zastavila po cestě do divadla. Jelikož se můj pas nachází díky ukrajinskému úřednickému bordelu již druhý měsíc na ukrajinském ministerstvu zahraničí, pohybuju se na Ukrajině prakticky bez platného dokladu. Kopie pasu s potvrzením českého konzulátu policistu nijak nedojala. Mohl jsem si vybrat buď strávit večer na migračním oddělení, kde by si milostivě potvrdili, že mluvím pravdu, nebo policistu uplatit a stihnout divadlo. Zvolil jsem druhou možnost.

                Věkový rozptyl účastníků kurzů v Simferopolu je od deseti do sedmdesáti, přičemž je třeba přiznat, že nejmladší účastníci Uljana a Saša byli lepší než leckteří dospělí. Studenti byli většinou nadšení, připravovali se, komunikovali. Můj pokus rozdělit je na začátečníky a pokročilé ztroskotal na tom, že všichni chtěli stejně chodit na všechno, čímž trpěli hlavně pokročilí. Ve skupině se vyskytli dva velmi schopní studenti – Alina a Saša, kteří prakticky mluvili česky a myslím, že po nějakém tom semestru v Česku by z nich byli dobří učitelé.

                Výuka probíhá pravidelně pod vedením sympatické učitelky Oksany Šuryginy, takže moje nepravidelné návštěvy padají na vcelku úrodnou půdu. Účastníkům se líbilo všechno, co jsem připravil, jinými slovy atmosféra byla pozitivní, zpětná vazba nulová.

                V Simferopolu je vynikající ruské divadlo, které nás ani napodruhé nezklamalo. Jako nejekonomičtější varianta návštěvy Simferopolu se mi jeví cestovat vlakem na otočku. Zpátky lze jet v noci, vlak jede 6 hodin, po cestě se trochu vyspíme a nebudeme muset ani řešit ubytování ani riskovat poškození auta.

Příměstský tábor v Lobanove 25.-29. 3. 2013

                Poslední týden v březnu se na Ukrajině neučilo, odjel jsem tedy z Čechohradu do Lobanove, kde jsem se mohl pět dní intenzivně věnovat dětem. Moje představa byla 10-20 dětí, které chodí pravidelně a hrají etapovou hru. Setkání probíhala ve škole (v českém centru se netopí) od devíti hodin do jedné, pondělí až pátek. Ačkoliv byly prázdniny, některé děti odjížděly na sportovní soutěže a hudební události.

                Denní program: byl 1 hodina výuky jazyka, jedna hodina her, (alespoň částečně v češtině) a jedna hodina nějakých jiných aktivit (zpěv, kreslení). Téma etapové hry – fiktivní výlet do Česka – jsem nezvolil šťastně, protože děti krajanů do Česka chtějí opravdu jet, nikoliv si na to hrát (na rozdíl od ruských dětí, se kterými jsem předloni podobnou hru provedl velmi úspěšně). Samotná etapová hra se ukazovala jako vcelku nepotřebná, děti jí nechápaly ani jako motivaci. Ráno byly děti poměrně svěží a ochotné vstřebat nějakou tu slovní zásobu, dovolil jsem si i skloňovat sloveso být. Další program se odbýval převážně v ruštině. Setkání se končila kolektivním hraním deskové hry monopoly, což je hit i v Čechohradu. Hrajeme jí tak, že bankéř mluví česky a jinému jazyku nerozumí.

                Dětí bylo celkem 13, průměrně jich však chodilo 10. Část z nich se k výuce stavěla zodpovědně, vedly si pečlivě sešit a snažily se komunikovat v češtině. Když srovnám efekt výuky po škole odpoledne s příměstským táborem, je poslední mnohem efektivnější. Po škole jsou děti utahané, učit se nechtějí, na hry je málo času. Jinak je tomu na táboře, kam přijdou ráno děti svěží a po hodině češtiny si je můžu získat hrami, takže odchází spokojené.

                Bydlel jsem u paní předsedkyně Ludmily Procházkové. Spolupráce s ní je perfektní, vyšla mi vstříc ve všem, co bylo potřeba. Ředitel školy nás také podpořil, poskytl i tělocvičnu. Ačkoliv jsem tábor ohlásil jen týden předem, nebyl problém se s dětmi domluvit (to je typické i pro jiné české vesnice v okolí). Výuka češtiny je v Lobanove (bohužel) událost, kterou si děti nechtějí nechat ujít a jsou za ní vděčné, takže je návštěva pro učitele příjemný zážitek.

Na této návštěvě jsme napsaly první dopisy pro čechohradské děti. Doufáme, že spolu budou takto děti komunikovat a bude je to motivovat se navzájem navštěvovat.

                Smutné je sledovat zánik českého centra v Lobanove. Budova má krásné, zrekonstruované místnosti, na které pomalu padá strop poškozený posledním tornádem. Ze stropu pořád padá omítka takovou rychlostí, že je možné to pozorovat.