Očekával jsem, že znalost jazyka
na vesnici bude horší nicméně i tak bych jí nenazval uspokojivou. Zatím jsem se
seznámil s věkovou skupinou školáků (2. až 11. třída) a absolventů (17 –
25 let). Potom jsem se seznámil s několika málo rodinami.
Školáci jsou na tom podle očekávání nejhůř, česky neřeknou (až na výjimky) jedinou
větu, stydí se, nemají aktivní slovní zásobu. S nadšením zdraví „ahoj“ a „na
shledanou“, znají několik písniček česky, ale většinou jim nerozumí. Nicméně
asi třetina z nich má pozitivní vztah k češtině, na hodiny chodí
ráda, líbí se jim zpívat písničky, které znají nazpaměť – patrně díky působení
v kroužcích a pěveckých sborech. Nadšení pro češtinu si vysvětluji jednak
působením mého předchůdce Martina Horna a jednak tím, že děti půl roku čekaly
učitele. Snažím se je rozmluvit komunikací o tom co dělají rády, o věcech,
které je obklopují a jazykovými hrami. Část dětí by byla schopna výuku
absolvovat v češtině, většina však nerozumí. Počet žáků docházejících na
češtinu je (po prvním týdnu): druhá a třetí třída dohromady cca 20, 4. třída 5,
pátá třída 7, šestá asi 7, ostatní třídy celkem 5.
Absolventi jsou velmi zajímavou skupinou. Jsou aktivní v dechovce a v souboru
Čechohradská hudba. Většina z nich má velmi dobrou pasivní znalost češtiny
– rozumí téměř všemu, výuka v češtině není problém. Bohužel mají většinou nulovou
motivaci jazyk používat – jejich rodiče mluví již převážně rusky (česky mluví
jen nadšenci jako paní ředitelka Raisa Kraliček a vedoucí českého spolku Světlana
Čubyr.), češtinu slyšeli od prarodičů. Předpokládám, že většina rodin, která
mluvila doma česky reemigrovala do Čech (hlavním cílem reemigrace je Tachov,
potom Brno). Generace absolventů má ještě k češtině vztah a někteří jsou
ochotní v komunikaci se mnou přejít na češtinu (této skupině nebylo radno
prozrazovat, že umím rusky).
Rodiče absolventů, blížící se důchodovému věku, používali češtinu v komunikaci se svými rodiči. Mezi sebou
se baví česky spíš výjimečně (soudím jen podle malého vzorku rodin, které jsem
stihl poznat), nicméně pasivní znalost je velmi dobrá. Jejich čeština by si
zasloužila průzkum. Je v ní mnoho přejatých slov, frází i gramatiky z ruštiny
(„mně se to nráví“ namísto „mě se to líbí“, „u něho je“ namísto „on má“ atd.).
Sami svojí řeč označují jako suržik (podle mě nesprávně, protože suržik označuje
směs výhradně ruského a ukrajinského jazyka).
Účastníci kurzů pro dopělé (převážně zaměstnanci místní ZŠ) se učí s jediným
cílem – emigrovat do ČR, což je typické pro většinu česky mluvících obyvatel Čechohradu.
Působení českého centra má silně odstředivou tendenci, lze říct, že díky
masivnímu odchodu česky mluvících se zmenšuje procento lidí zajímajících se o
český jazyk a kulturu. Signifikantní je situace v hudebním souboru
Čechohradská hudba, kde polovina členů nerozumí textům písní, které zpívají a
nemá zájem s tím něco dělat. Nicméně tradice české hudební kultury je na
vesnici natolik silná, že pravděpodobně přežije i případný zánik jazyka (který
se pokouším odvrátit).
Na vesnici tedy lze mluvit česky, myslím, že by bylo možné vydávat české noviny,
bylo by možné pouštět vesnický rozhlas v češtině (bohužel vesnice není
rozhlasem vybavena), bylo by možné hrát české divadlo. Co, jestli a jak stihnu
realizovat se neodvažuji odhadnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat