Dokumenty o Čechohradu

V roce 2009 byl natočen brněnskou českou televizí dokument o Čechohradu, zejm. o jeho starší generaci, historii a náboženském životě.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/310298380070001-cechohrad/

Od roku 2009 máme výroční zprávy krajanských učitelů v Čechohradu
http://www.dzs.cz/index.php?a=view-project-folder&project_folder_id=517&

Vzpomínky Anastazie Chalupnikove z roku 2007

http://krajane.radio.cz/articleDetail.view?id=1075

Zprávy paní učitelky Marie z let 2006 a 2007

http://www.cartotrophy.org/tema/akce

Článek k 135. výročí založení Čechohradu z r. 2004

http://www.czsk.net/svet/clanky/svet/cechohradvyroci.html

Článek o putování čechů na krym a založení Čechohradu od Čechohradského rodáka Jana Nepraše z počátku 20. století.

http://exulant.evangnet.cz/stare/data/Nepras.pdf

Jazyková situace v Čechohradě

                Očekával jsem, že znalost jazyka na vesnici bude horší nicméně i tak bych jí nenazval uspokojivou. Zatím jsem se seznámil s věkovou skupinou školáků (2. až 11. třída) a absolventů (17 – 25 let). Potom jsem se seznámil s několika málo rodinami.

Školáci jsou na tom podle očekávání nejhůř, česky neřeknou (až na výjimky) jedinou větu, stydí se, nemají aktivní slovní zásobu. S nadšením zdraví „ahoj“ a „na shledanou“, znají několik písniček česky, ale většinou jim nerozumí. Nicméně asi třetina z nich má pozitivní vztah k češtině, na hodiny chodí ráda, líbí se jim zpívat písničky, které znají nazpaměť – patrně díky působení v kroužcích a pěveckých sborech. Nadšení pro češtinu si vysvětluji jednak působením mého předchůdce Martina Horna a jednak tím, že děti půl roku čekaly učitele. Snažím se je rozmluvit komunikací o tom co dělají rády, o věcech, které je obklopují a jazykovými hrami. Část dětí by byla schopna výuku absolvovat v češtině, většina však nerozumí. Počet žáků docházejících na češtinu je (po prvním týdnu): druhá a třetí třída dohromady cca 20, 4. třída 5, pátá třída 7, šestá asi 7, ostatní třídy celkem 5.

Absolventi jsou velmi zajímavou skupinou. Jsou aktivní v dechovce a v souboru Čechohradská hudba. Většina z nich má velmi dobrou pasivní znalost češtiny – rozumí téměř všemu, výuka v češtině není problém. Bohužel mají většinou nulovou motivaci jazyk používat – jejich rodiče mluví již převážně rusky (česky mluví jen nadšenci jako paní ředitelka Raisa Kraliček a vedoucí českého spolku Světlana Čubyr.), češtinu slyšeli od prarodičů. Předpokládám, že většina rodin, která mluvila doma česky reemigrovala do Čech (hlavním cílem reemigrace je Tachov, potom Brno). Generace absolventů má ještě k češtině vztah a někteří jsou ochotní v komunikaci se mnou přejít na češtinu (této skupině nebylo radno prozrazovat, že umím rusky).

Rodiče absolventů, blížící se důchodovému věku, používali češtinu  v komunikaci se svými rodiči. Mezi sebou se baví česky spíš výjimečně (soudím jen podle malého vzorku rodin, které jsem stihl poznat), nicméně pasivní znalost je velmi dobrá. Jejich čeština by si zasloužila průzkum. Je v ní mnoho přejatých slov, frází i gramatiky z ruštiny („mně se to nráví“ namísto „mě se to líbí“, „u něho je“ namísto „on má“ atd.). Sami svojí řeč označují jako suržik (podle mě nesprávně, protože suržik označuje směs výhradně ruského a ukrajinského jazyka).

Účastníci kurzů pro dopělé (převážně zaměstnanci místní ZŠ) se učí s jediným cílem – emigrovat do ČR, což je typické pro většinu česky mluvících obyvatel Čechohradu. Působení českého centra má silně odstředivou tendenci, lze říct, že díky masivnímu odchodu česky mluvících se zmenšuje procento lidí zajímajících se o český jazyk a kulturu. Signifikantní je situace v hudebním souboru Čechohradská hudba, kde polovina členů nerozumí textům písní, které zpívají a nemá zájem s tím něco dělat. Nicméně tradice české hudební kultury je na vesnici natolik silná, že pravděpodobně přežije i případný zánik jazyka (který se pokouším odvrátit).

Na vesnici tedy lze mluvit česky, myslím, že by bylo možné vydávat české noviny, bylo by možné pouštět vesnický rozhlas v češtině (bohužel vesnice není rozhlasem vybavena), bylo by možné hrát české divadlo. Co, jestli a jak stihnu realizovat se neodvažuji odhadnout. 

O kočkách, kovbojích a šerifech. Cesta z Prahy do Čechohradu.

Cesta z Prahy do Čechohradu je dlouhá 2200 km a mě trvala 3 dny. Z Prahy až do polského Tarnowa se jede víceméně po kvalitní dálnici, cestou se za Krakovem se projedou dvě brány (bramy), na kterých se platí 9 zlotých za průjezd, je možné platit i v eurech (dokonce to vyjde levněji). Po sjezdu z dálnice je cesta velmi pomalá, v polské slovní zásobě patrně chybí slovo infrastruktura, takže se jede výhradně obcemi a v koloně. Doporučuju se cestou Polskem najíst v restauraci, vaří dobře a levněji než v ČR i na Ukrajině. Já jsem zvolil Stary Mlyn u Orzechova. Ačkoliv jsem si objednal jen lehké jídlo  a čaj, servírka mě pohostila nějakou národní pomazánkou, kterou, jak jsem pochopil, nosí všem hostům, aby si ukrátili čekání na hlavní chod. Bohužel byla s masem, tak jsem musel krojovanou slečnu poprosit, ať to zas odnese.

                Přechod přes hranice byl nad očekávání bezproblémový. Trochu se to štosovalo u Ukrajinské strany, kde se zběžně kontroluje obsah vozidla, ale i tak jsem za 20 minut měl všechno za sebou. Podle doporučení svého přechůdce jsem nocoval v motelu v Jaworiwě (hned za druhou odbočkou na Jaworow) ubytování s parkováním stojí 120 UAH, motel je velmi pěkný a čistý, pracuje tam „ochrannik“, který hlídá auta a zajišťuje klid a pořádek v místním saloonu, tedy baru. Měl ten večer práce dost, asi kvůli mě. Mám totiž pevně zakořeněný stereotyp o divokém východě, takže se nestane abych vešel na Ukrajině do hospody a něco se tam nesemlelo. Asi za hodinu se do podniku navalilo 5 ožralých kovbojů (vzhledem k jejich nízkému věku možná spíš zatím jen honáků) mluvících nesrozumitelnou patlanicí ukrajinštiny a polštiny, kterou si objednávali panáky. Asi za pět minut se začali všichni prát takovým způsobem, že nebylo jasné kdo koho bije ani rozdělení na týmy. Servírky s hysterickým klidem bleskově přivolaly ochrannika a tomu se povedlo  celé klubko vyvalit na ulici, kde se patrně vzájemně vysílili a k jejich návratu už nedošlo. Při sbírání rozbitých střepů ze sklenic, které kovbojové zvrhli na zem, jsem se dozvěděl, že servírka Oksana má celodenní službu, tj. že pracuje od osmi ráno do osmi ráno.  Na její plat jsem se už radši neptal, při této příjemné práci vystudovala dálkové pedagogiku pro mateřské školy v Rivne a teď (marně) shání normální uplatnění. Na dotaz, jak se jí žije v Jaworowě, se jen smutně usmála.

                Druhý den jsem se po krásné nové silnici prohnal zvlněnou krajinou připomínající Česko do Lvova. Moje představa, že mě silniční navigace navede na Lvovský okruh byla mylná, takže jsem si prohlédl historické centrum i industriální předměstí a po krátkém bloudění, kdy mě cedule (směr Kyjev) navigovaly po kruhu jsem se napojil se na silnici na Ternopil. Silnice Lvov-Ternopil je projektovaná patrně pro pásová vozidla, protože veškerá jiná mají s průjezdem značné problémy. Na silnici jsou totiž díry. Rusky se jim říká „kóčky“. Nějaká ta kočka na Ukrajině, to není žádný problém, pokud se jí lze vyhnout. Aut jezdí málo, jezdí pomalu a protisměr se dodržuje jenom když od naproti nic nejede. Jenže na této silnici bylo poněkud překočkováno. Děr bylo tolik, že vyhnouti se nebylo lze a protože už tam nějaké to jaro ležely, byly dost hluboké na to, aby v nich člověk ztratil kolo. Neustálé zpomalování na 20 až 10 km v hodině a nemožnost zrychlit víc jak na 60 (aby bylo možné okamžitě dobrzdit) činí cestu dost únavnou. Po cestě jsem zastavil stopařce, které na mě mávala zdviženou rukou. V druhé měla kytku. Řekl jsem jí, že jedu do Ternopilu, a pak do Umaně, ať sedne dozadu a otevřel dveře. Ona mi zděšeně odpovídala ukrajinsky že v žádném případě. Potom jsem pochopil, že to nebyla žádná stopařka, ale že se tady – mezi kočkama, několik desítek kilometrů od civilizace – snaží prodat tu svoji kytičku. To mě nenapadlo. Hrůza, co si o mě musela myslet. A ještě větší hrůza, co si o musela myslet ona, že si myslím o ní. Radši na to nemyslet. Potom jsem takových lidí minul asi třicet. Těm už jsem nestavěl.

Za Ternopilem už byla cesta lepší, za Chmelnickým ještě lepší, ale setmělo se mi, což má pro jízdu mezi kočkama fatální důsledky. Dálkovými světly lze sice kočičí nebezpečí z dálky odhalit a vyhnout se. Pokud vám ale jede někdo v protivce, projedete tak 100 metrů bez možnosti kontrolovat povrch (jednak musíte vypnout dálkový a jednak vás protijezdec oslní). Po dvou nárazech, kdy jsem si myslel, že jsem jistojistě zlomil osu, jsem začal hledal hotel. Našel jsem ho pár kilometrů za Vinicí na mé straně silnice, velmi pěkný, vše za 150 UAH, ráno levné a sladké občerstvení (na baru je celkem slušná cukrárna).

Od Vinice až do Čechohradu se jede skvěle. Slabý provoz, koček málo, dopravu komplikují jen místní šerifové. Stojí vždy ve dvou  na „obočině“ nebo na středovém pruhu a míří na řidiče takovou pistolí, která prý měří rychlost. Vypadá to přísně. Sice na nás nemíří bouchačkama s vostrýma, nicméně jejich cíl – oloupit řidiče – se tímto nemění. Nuže dva takoví mě zastavili na odbočce z oděsské silnice na mykolaivskou.

„Pane nemáte rozsvícený světla. Ajajaj, tady jsou kamery, policejní punkt, všechno máme zaznamenaný.“

Vskutku jsem se octnul vedle policejní budovy, jakési pevnosti apačů v hluboké stepi, která mi zřetelně připoměla podobné místo z hororového pseudodokumentu o ruském pohraničí „Ščastjo majo“ (Štěstí moje). Příslušník začal otázkou, kterou už dobře znám:

„Tak co, budeme psát protokol?“

Z otázky je jasná jedna věc: Příslušník psát protokol nechce. Protože z něj má patrně prd a ztratí tím cenný čas, který může využít na odchyt dalších hříšníků. Já jsem si byl poměrně silný v kramflecích, protože jednak ve dne na Ukrajině nesvítil na silnici nikdo (proto jsem ta světla také vypnul) a jednak za to nemůže být nějaká astronomická pokuta. Proto jsem reagoval otázkou:

„Tak já doufám, že pokuta za světla není vysoká nebo ne?“

Příslušník mi nerozuměl „Budeme psát protokol?“

Řidič: „Kolik je pokuta?“

Příslušník: „255 hriveň. Budeme psát protokol?“

Řidič (myslí si, že je to na Ukrajinu hodně): „Chci vidět předpis a tabulku pokut.“

Příslušník II (zlý): „Ty vážně chceš psát protokol? Chceš do města?“

Variantu „chceš jet do města“ znám taky. Používá se u turistů pro nahnání hrůzy z toho, že jim „mentové“  zkomplikují dovču výletem někam kam to neplánovali.

Řidič: „Kolik je pokuta za mnou spáchaný přestupek?“

Příslušník II řečený zlý: „850 hriveň.“

Příslušník I řečený hodný: „Ty počkej, to není nutný, domluvíme se lidsky, že se domluvíme?“

Přílušník zlý: „Davaj polovinu i jezžaj!“

Příslušník I (vrací mi řidičák): „Poslouchej Juro, jsi Jura, že jo? My se domluvíme, viď? Uděláme to lidsky, dej co máš a jeď.“

Řidič (dělá hrdinu): „Pánové já takto nemohu.“ Vnucuji mu pas.

Příslušník I: „To mi dáš potom, hele domluvíme se.“

Vystupuju z auta. Opět mu vnucuji pas. Nechce. Zjevně to není to, co chce, abych mu vnucoval. Zavírám auto.

Příslušník I zaklepe obuškem na mojí koženou kapsu na opasku a řekne mlsně: „No, ukaž, copak tam máš?“ Trvám na tom, že chci vidět tabulku pokut. Zamykám auto a vyrážím ke stanici. Příslušník I na mě znechuceně křikne: „Jezžaj!“. Po příjezdu jsem zjistil, že na Ukrajině skutečně před několika dny zavedli povinnost svítit v zimních měsících i ve dne. Inu, na Ukrajině je třeba znát zákony.

Úvod

Tenhle blog je deníkem učitele češtiny v Čechohradu. Jeho účelem je podávat aktuální zprávy o dění na vesnici a stavu místní (české) kultury a českého jazyka.