Ten krokodýl je málo zelenej...

Jednou za rok zažije Čechohrad zvláštní událost, které se tu říká návštěva žurnalistů. Žurnalisty zajímá, jak se učí v českém centru a já jsem dostal za úkol připravit ukázkovou hodinu. Bylo to po týdnu mého působení na vesnici, děti jsem ani neznal jménem, autoritu jsem si teprv budoval, výsledky jsem pochopitelně žádné neměl. Rovněž bylo třeba zapracovat na výzdobě, stáhnul jsem si tedy obrázky českých písmenek (www.omalovanky-zde.cz) a čekal na 2. a 3. třídu, momentálně nejschopnější vybarvovače v Čechohradu. Bohužel mě zradili, místo obvyklých dvaceti kusů přišlo sedm dětí s nejasným vysvětlením, že je hodně nemocných, někteří zapomněli, že mají češtinu a někteří šli prostě na jiný kroužek. Takže ačkoliv jsme nakonec do vybarvování zapojili i vyšší ročníky, nestihli jsme gorilu. Další zrada přišla v pátek – den před akcí. Čtvrtá třída, kterou jsem delegoval jako nejschopnější a nejhodnější se dostavila na generálku ve svátečním a s ultimátem, že za 5 minut zase jdou, protože kdosi kdesi má oslavu narozenin a oni tam už hodinu (ó hrůza!) měli být, což taky nekompromisně dodrželi, takže jsem se musel spolehnout na další generálku v sobotu těsně před příchodem hostů. S lehkým rozechvěním jsem představil výsledky naší přípravy předsedkyni Světlaně Čubyr. Výsledek našeho výtvarného snažení komentovala slovy: „Ten krokodýl je málo zelenej“ podávajíc mi odfláknutého aligátora. Můj program prošel taky jen částečně. Bylo třeba ukázat něco, co vypadá hezky, profesionálně, živě a bude to atraktivní pro média. Bránil jsem se, že moje výuka takové atributy nemá a mít nemůže, protože děti zatím česky ani nerozumí, natož aby samostatně řekly větu. Světlana se smála a shovívavě mi vysvětlila, že vůbec nejde o realitu, ale jakési vzájemnou iluzi – my předstíráme, že se učíme a žurnalisté předstírají, že pracují. Všichni víme, že ani jedno není pravda, ale děláme, jako že to nevíme. V ruštině pro to existuje dokonce zvláštní slovo – „pokazucha“. Vybarvil jsem tedy gorilu i krokodýla a napsal scénář divadla na téma „učíme se v Čechohradu“. Co je to pokazucha znají děti dobře; Saša ze čtyřky mi po dvou hodinách nacvičování našeho divadélka s neskrývanou ironií sděluje: „Pane učiteli, u nás bude dneska tak nečekaný program, já jsem tak zvědavá, co bude“. Jako učitel bych si ovšem přál, aby televize jezdila častěji. Děti projevily nadlidské soustředění a disciplínu už během přípravy. Během samotné akce jsem měl před sebou 10 bezchybně naprogramovaných robotů, kteří odříkávali věty v dohodnutém pořádku, bez emocí, smíchu, zlobení a tak nepřirozeně profesionálně, že mi to bylo až trapné. Nicméně jsem byl veřejně pochválen, bylo se mnou provedeno interview a obdržel jsem několik vizitek a vřelých stisků ruky. Žurnalisté si po zdokumentování tohoto autentického výkonu čechohradských šikulů ještě vyfotili opravdickou pravnučku opravdového bratrance Antonína Dvořáka (Dvoržaka) v kroji a potom se šli s prominutím ožrat se starostou a místními řediteli kulturního a vzdělávacího provozu do místnosti k tomu určené – kanceláře českého centra. Přitom jsem se dozvěděl, že máme co do činění nejen s novináři, ale i s místními politickými špičkami (Melitopol, Záporoží), kteří se tímto způsobem seznamují se stavem dotované kultury na území jejich gubernie a utvrzují družbu na nejvyšších místech. I přes lehkou směšnost tohoto cirkusu nechci ukrajinský způsob financování zavrhovat. V tomto případě je objektivnější, než normativní systém v Česku, kde se orgány zajímají jen o počet dětí bez jakéhokoliv zájmu o kvalitu a výsledky výuky. A pokud to bude děti motivovat, s radostí s nimi připravím další scénku na téma „děláme pokroky v češtině“, je to koneckonců legrace pro všechny.